Úvod

Jakémukoliv pokusu o interpretaci textu jako celku musí vždy předcházet fáze porozumění významu jednotek nižšího řádu: slov, slovních spojení a vět. Obzvláště důležité je takové prvotní porozumění významů u těch oborů lidské činnosti, které na rozdíl od např. částicové fyziky či neurochirurgie nemají tak hmatatelný kontakt s bezprostřední realitou. Platí to zejména pro ty disciplíny, u nichž je získání nového poznání umožněno na základě porozumění významům slov a vět obsažených v již existujícím diskurzu a jejich následné (re)interpretaci, tedy např. pro literaturu, jazykovědu, religionistiku a mimo jiné i pro filozofii. Kdybych si měl proto pro následující řádky vybrat motto, pravděpodobně bych zvolil následující část jednoho článku, který čtenářům přibližuje životní a vědeckou dráhu geniálního francouzského matematika André Weila:

Weil had renounced philosophy as a fatuity years earlier, after he received a good grade on a philosophy test despite having read none of the relevant texts. “It seemed to me that a subject in which one could do so well while barely knowing what one was talking about was hardly worthy of respect,” he wrote in his autobiography. [Horgan, str. 34; viz též Koukolík, str. 37]

Každý, kdo totiž alespoň někdy na chvíli ve svém životě zapřemýšlel o tom, co vlastně je resp. jak je reprezentován význam slov, slovních spojení a vět, se zcela jistě musí pozastavit nad Weileho výpovědí o filozofii („...hardly worthy of respect“) a zvážit, co mohlo tak výjimečného vědce vést k tak odvážnému výroku. Podobně jako André Weil si otázku O čem mluvíme? [Tichý, str. 37-58] kladu i já v tomto nicotném příspěvku. Tuto otázku si však nekladu s tím, že bych zhola netušil, o čem že to všichni ti filozofové a filologové ve svých pracích hovoří. Naopak, dle mého názoru filozofie a zejména pak jazykovědně orientovaná filozofie toho již řekla poměrně mnoho o tom, jak lze nahlížet na významy slov a vět.

Nicméně i přes obrovské množství textů zabývajících se významy znaků přirozeného jazyka zatím uspokojivá odpověď na otázku O čem mluvíme? nebyla nalezena. O to více znepokojující je ale způsob, jakým jsou dnes významy slov (zne)užívány ve výrocích typu „This was an immensely humane war.“. Nejde proto jen o otázku O čem mluvíme?, ale i otázky Proč o tom mluvíme? a Proč o tom mluvíme zrovna takto?

Své úvahy se přitom budu snažit opřít o koncept Wittgensteinových jazykových her, neboť se domnívám, že to, co mohlo být kdysi jazyku upíráno, „... the notion of winning, essential to most games, has no meaning in the context of language“ [Gahringer, str. 662 (zvýraznění M. Drápela)], je dnes dle mého názoru tím prvotním záměrem ve výrocích lidí, a to zejména těch, kteří mají zásadní vliv na fungování současného světa.

V první části tohoto pojednání se zaměřím na problematiku chápání významu jazykových pojmů tak, jak ji zřejmě koncipoval Wittgenstein. V druhé části se pokusím ukázat, že je možné termín jazyková hra aplikovat na řečovou činnost i takovým způsobem, v níž má „the notion of winning“, což může být velmi volně přeloženo jako „záměr zvítězit“, nejen smysl, ba je dokonce motivem ústředním.

Význam a kontext

Podle L. Wittgensteina je možné za řečovou (dále jen jazykovou) hru [Wittgenstein, §7] považovat takový proces používání slov, který je „částí určité činnosti nebo určité životní formy“ [Wittgenstein, §23]. K jazykovým hrám je podle něj možné řadit činnosti jako např. hraní divadla, překládání z jednoho jazyka do druhého, formulování domněnek o nějakém dění, mluvní akty jako prosba, děkování, rozkazování atd. Pro definici pojmu jazyková hra, zejména pak při poukazování na podobnost s jinými typy her, je ovšem nutné znát význam slova hra. Na tento fakt poukazuje sám Wittgenstein:

Jak bychom někomu vysvětlovali, co je to hra? Myslím, že bychom mu popisovali různé hry, a k popisu bychom mohli připojit: „tomuhle a podobným věcem se říká hry“. A cožpak my sami víme víc? Je to snad tak, že neumíme jenom povědět přesně druhému, co je to hra? - Ale to není nevědomost. Hranice neznáme proto, že žádné stanoveny nebyly. Jak bylo řečeno, můžeme - k nějakému speciálnímu účelu - určitou hranici stanovit. Ale uděláme snad teprve tím tento pojem použitelným? Naprosto ne! Leda právě pro tento speciální účel. [Wittgenstein, §69]

Uvedená citace může sloužit jako jedna z těch, které nám dovolují hovořit o tzv. Wittgensteinově pragmatickém obratu.[1] Wittgenstein v uvedené pasáži v podstatě podrobněji rozvádí to, o čem se zmiňuje na jiném místě pouze velice obecně: „Význam nějakého slova je způsob jeho použití v řeči.“ [Wittgenstein, §43] Onen pragmatický obrat od logicko-sémantických analýz významu slov a vět k situačně-kontextovému chápání významu je ve filozofii, podobně jako pragmatický obrat v jazykovědě [Mey, str. 20] dle mého názoru nadmíru důlěžitý, neboť nám umožňuje odstranit množství pseudoproblémů, jako např. tzv. nesouměřitelnost (incommensurability) termínů a teorií [Sankey, str. 124-125].

Důležitost tohoto posunu spočívá především v tom, že veškeré snahy o zachycení významu (smyslu?) slov a vět byly po značně dlouhou dobu věnovány pouze zcela izolovaným textovým jednotkám. Nemalé úsilí tak bylo věnováno tomu, abychom zjistili, jak je potřeba interpretovat význam slov Jitřenka, Večernice, Venuše a Merkur, nebo význam vět

Londýn je hlavní město Spojeného království.
„Londýn“ má 6 písmen.
Prezident USA je Republikán.
Prezident USA je volitelný úřad.

I přesto, že jsou obvykle všechny tyto příklady kvůli usnadnění analýzy uvažovány právě zcela mimo jakýkoliv kontext, většinou se dochází k tomu, že objasnit význam či smysl těchto vět není nijak jednoduché. Domnívám se, že v mnohém tomu přispívají i potíže s definováním významu klíčových termínů našeho „metajazyka“:

V pojetí smyslu či intenze znaků jsou dosud veliké rozdíly: Smysl lze chápat jako postulovanou abstraktní entitu, jako koncept, ja­kožto množinu všech logicky ekvivalentníeh výrazů, všech synonym­ních výrazů, jako to, co je invariantní při jakémkoliv správném překla­du znaku aj. Zatímco kritéria pro zjištění totožné denotace jsou pod­statně jednodušší, jsou taková kritéria pro zjištění totožného smyslu mnohem obtížnější a jsou dosud předmětem obsáhlých diskusí. [Tondl, str. 33]

Pohybujeme se v jakémsi začarovaném kruhu, v němž každý začátek otázky Co znamená ...? nás okamžitě donutí položit si otázku Co znamená ’znamenat‘? A třebaže jsme se snažili postupovat od jednoduššího ke složitějšímu, tedy od jednotlivých slov a slovních spojení k větám, souvětím a textům, snahy o formální zachycení významu slov nakonec dle mého názoru nezachránily ani značně pragmaticky orientované přístupy logické analýzy přirozeného jazyka [viz např. Pala a kol.].

Problém všech těchto pokusů leží zřejmě v tom, že význam slov, slovních spojení či vět se zakládá, jak pravděpodobně zamýšlel Wittgenstein, na konkrétním užití těchto položek v konkrétním kontextu, v kontkrétní situaci. Samy o sobě – bez použití v určitém verbálním a situačním kontextu – jsou pojmy přirozeného jazyka „neohraničené“, jsou to pojmy „s rozplývavými okraji“ [Wittgenstein, §70, §71]. Vezměme si kupříkladu slovní spojení aroma kávy. V každém uživateli jazyka, který kdy kávu pil, musí toto spojení evokovat nespočet rozplývavých významů a konotací, které nejde v úplnosti popsat. V takovém případě se musíme ptát: „Proč to nejde? Chybějí nám slova?“ [Wittgenstein, §610].

Je myslím těžko představitelné, že by nějaký, byť i značně propracovaný, formální aparát dokázal lépe nebo „přehledněji zachytit význam“ toho, co neumíme popsat ani naším jazykem přirozeným. Domnívám se, že k podobnému závěru musí vždy nutně dojít i ten, kdo se sémantikou zabývá seriózně:

A koneckonců: proč bychom se vůbec měli domnívat, že existuje nějaké lepší jméno pro význam nějakého výrazu přirozeného jazyka, než je tento výraz sám - vždyť on se koneckonců osvědčil staletími úspěšné komuni­kace mezi lidmi? Řeknu-li například, že významem výroku ’Eco je spisovatel‘ je aplikace nějaké funkce odpovídající vlastnosti spisovatelství na individuum Eco (tj. když na místo tří teček v „významem věty ’Eco je spisovatel‘ je ...“ doplním něco takového jako ’spisovatel(Eco)‘), o co tím řeknu víc než kdybych prostě řekl, že je významem této věty to, že je Eco spisovatel (tedy když tam doplním prostě ’Eco je spisovatel‘)? [Peregrin, str. 189]

A to se do potíží s odpověďmi na otázky Jaký je význam slova ...? či Co myslíš tím, když říkáš, že ...? dostáváme zatím jen u relativně jednoduchých konceptů. Jak se takový sémanticko-logický aparát vypořádá s něčím, co na první pohled vypadá relativně jednoduše, např. s výše uvedenou větou „This was an immensely humane war.“? Nejedná se přitom o žádnou větu příkladovou (čti vymyšlenou). Jak formálně zachytíme význam této věty? Můžeme o ní říct, že je to výrok pravdivý? Bezesporu ji za pravdivou považoval její autor (This was ...). Bezesporu ten druhý, kdo ji v tu chvíli zaslechl, ji považoval za výrok nepravdivý (či snad lživý?). Nu a ten třetí jí nerozuměl. Nechápal její smysl, protože se ve válce cizí vinou octnul, a ačkoliv byl „humanitárně bombardován“, nebude pro něj nikdy žádná válka humánní záležitostí. A to i přesto, že díky logické sémantice dnes „rozumíme i znakům a výrazům, u nichž naprosto nejsme s to poukázat na denotaci, například ‚kulatý čtverec‘“ [Tondl, str. 33 (zvýraznění M. Drápela)]. L. Wittgenstein si v podobném případě [Wittgenstein, §35] klade otázku, kterou si pro výše uvedenou větu dovolím trochu pozměnit: „Přijde na to, co rozumíš slovem ‚humane‘.“ A jsme zpět v onom začarovaném kruhu.

Co ale s významy pojmů, se kterými běžně operuje např. filozofie? Dostali bychom se do nemalých problémů. Situace by se navíc ještě mohla zkomplikovat tím, že bychom se pohybovali ve vícejazyčném prostředí. V každém případě i zde nám může pomoci něco z Wittgensteinova pragmatismu:

Když filosofové používají určitého slova - „vědění“, „bytí“, „předmět“, „já“, „věta“, „jméno“ - a domnívají se, že postihují podstatu věci, musí si člověk vždy položit otázku: Je toto slovo v ře­či, kde má své původní místo, skutečně někdy používáno takto? My převádíme slova z jejich metafyzického způsobu užití zpět na jejich užití ve všednodenním úzu. [Wittgenstein, §116]

Wittgensteinův důraz na chápání významu jako vlastní užívání slov nám může do značné míry usnadnit pochopení mnoha pojmů, jejichž významy sice máme v encyklopedických příručkách velmi přehledně uvedeny, nicméně tyto významy pouze přehlížíme, nedokážeme je vstřebat ani po několikerém přečtení.

Dle mé interpretace Wittgensteina je tedy význam slov, slovních spojení (a snad i vět) určován podobně, jak to děláme vždy například při překládání do cizího jazyka, když se snažíme vzpomenout si na to správné slovíčko, které by se nejlépe hodilo na dané místo v překládané větě. Samotný výkladový slovník nám sice v tu chvíli nabídne několik „nahých“ významů tohoto slovíčka, avšak výběr té finální, správné varianty nám umožní teprve to, co v dané větě stojí napravo a nalevo od něj.

Hra karetní, divadelní, míčová ... a jazyková!

Pojem jazyková hra je podobně jako karetní hra, divadelní hra či míčová hra nominální skupina, jejíž základ tvoří slovo hra. Je zde otázka, proč Wittgenstein pro běžné řečové činnosti použil právě tento pojem, když přece „Almost any general term subsuming a family of activities would, it seems, do instead of ‘game’.“ [Cherry, str. 532]

Řečové činnosti Wittgenstein přirovnává ke hrám různého druhu a základem tohoto přirovnání jsou podle něj tzv. rodové podobnosti [Wittgenstein, §67]. Jak však objasnit volbu základu hra i pro činnosti čistě řečové (např. prosba, děkování, rozkazování), když víme, že se v těchto činnostech (speech acts) o jazykovou hru typu

What number becomes odd when beheaded?
Seven becomes even.

většinou vůbec nejedná? Wittgenstein zřejmě použil pro řečovou činnost termínu hra převážně z toho důvodu, že „ ... language-using and game-playing share the common feature of being rule-governed activities“ [Cherry, str. 532]. Jistá podobnost zde v tomto smyslu mezi jazykem a hrou existuje a konverzační analýza[2] by o tom mohla přinést bezesporu množství důkazů.

Mnohem zajímavější je ovšem zdůvodnění, které jsem naznačil v samém úvodu tohoto pojednání, totiž že společným prvkem mezi jazykovou komunikací a hrami může být právě ten princip, který je v případě her vždy více či méně zřejmý a prvořadý: záměr či cíl zvítězit. U jazykových komunikátů však na rozdíl od herních činností nebude tento záměr tak viditelný. Půjde o takovou jazykovou hru se čtenáři/posluchači, v níž se mluvčí snaží prosadit svůj vlastní, jiný zájem tak, aby tento zájem nebyl ostatními účastníky komunikace vůbec odhalen a zároveň, aby došlo k jeho maximálnímu prosazení do jednání a konání čtenářů/posluchačů. Tyto skryté zájmy bývají odhaleny většinou velmi pozdě a to obvykle tak, že ostatní účastníci diskurzu docházejí k závěru, že výsledky konání a jednání daného mluvčího vůbec neodpovídají jeho původním, explicitně vyjádřeným intencím. Přesto mohou být dle mého názoru odhaleny ještě mnohem dříve, vlastně téměř okamžitě poté, co je daný mluvčí zakódoval do svých výpovědí. K takovému odhalení nicméně dospějeme jedině po velmi podrobné analýze diskurzu, kterou se zabývá např. Norman Fairclough. Teprve uvědomělá, zevrubná analýza diskurzu nám může osvětlit mnohé skryté intence mluvčích, které jsou zcela odlišné od presupozic reprezentující obraz světa, jenž je prostřednictvím „povrchových“ významů pronášených výpovědí předkládán čtenářům/posluchačům:

What is at issue here is classification, preconstructed classificatory schemes or systems of classification, 'naturalized preconstructions ... that are ignored as such and which can function as unconscious instruments of construction' (Bourdieu and Wacquant 1992), preconstructed and taken for granted 'di-visions' through which people continuously generate 'visions' of the world. When different discourses come into conllict and particular discourses are contested, what is centrally contested is the power of these preconstructed semantic systems to generate particular visions of the world which may have the perfomative power to sustain or remake the world in their image, so to speak. [Fairclough, s. 130][3]

Takováto analýza ovšem musí vycházet z celého souboru projevů daného mluvčího a kontextu, ve kterém tyto projevy pronáší, nikoliv jen z izolovaných vět. Nejlépe by se dala podstata těchto jazykových her popsat asi jako rozpor mezi formou a funkcí v následujícím dialogu:

A: You’re leaving for London.
B: Yes, immediately.

V tomto dialogu je funkce výpovědi mluvčího A jasná pouze po přečtení repliky mluvčího B. Bez této repliky by funkce výpovědi mluvčího A byla zcela jiná. Nejspíše by se nejednalo o otázku či lépe žádost o potvrzení domněnky

I’ve heard you’re leaving for London. Is it really true?

S největší pravděpodobností by šlo o pouhé konstatování faktu. V běžné řečové činnosti - jazykových hrách - k takovémuto zjevnému rozporu mezi formou a funkcí však dochází nikoliv v rovině ilokuční (jako ve výše uvedeném dialogu), nýbrž v rovině perlokuční[4], kdy jde o to, jak bude určitá výpověď působit na čtenáře/posluchače, na jeho následné jednání a poznání.

Budeme-li tedy uvažovat o výpovědích a textech jako o hrách právě v tomto smyslu, domnívám se, že pojem jazykové hry je více než vhodný pro množství např. těch komunikátů, které lze slyšet od vedoucích představitelů různých mocenských uskupení, např. výše uvedená věta „This was an immensely humane war.“ nebo „Colombia meets Washington’s human rights standards.“[5]. Tyto jazykové hry můžeme identifikovat i jinde, v jazyce reklamy („koupí tohoto balíčku budete volat/smskovat zdarma“) nebo v materiálech ministerstev a orgánů místních samospráv („kdy je vybudování průmyslové zóny na těchto soukromých pozemcích ve veřejném/obecním zájmu“).

Na správnou interpretaci takových komunikátů však musí být jejich příjemci (čtenáři/posluchači) dobře připraveni. Musí si být především velmi dobře vědomi toho, že těmto komunikátům nelze jen bezmyšlenkovitě naslouchat. Je třeba na tyto hry nepřistupovat. Je třeba odhalovat vzájemné rozpory mezi významy slov[6] (humane war), rozpory mezi významy slov a stavem objektivní skutečnosti (Colombia meets human rights standards.), rozpory mezi skutečnými a skrytými intencemi ve výpovědích autorit a vedoucích reprezentantů nejrůznějších činností lidského života. K tomuto může dle mého názoru velkou mírou přispět vedle jazykovědně orientovaných disciplín (např. analýza diskurzu) i filozofie:

Filosofie se musí vrátit do veřejného prostoru, chovat se jako dokumentaristé, kteří dělají „Český sen“, být stejně politická jako třeba letošní Biennale v Benátkách, mystifikovat jako slovinská umělecká skupina Irwin, odhalovat různé „Hry prachů“. [Václav Bělohradský, viz Škabraha, M.]

Závěr

Problematika významu slov a interpretace textu je značně rozsáhlá na to, abych ji zde mohl zpracovat podrobněji. Proto jsem se v tomto článku zaobíral jen tím, co Wittgenstein nazývá jazykovými hrami, neboť se domnívám, že tento termín nám může do značné míry pomoci odpovědět na otázku V čem vězí podstata významu? a mimo jiné také na jeden aspekt v užívání řeči, který je dle mého názoru v jazykových komunikátech skrytě přítomen - „the notion of winning“, tedy cosi jako „záměr zvítězit“. Celou problematiku však pokládám i nadále za otevřenou další diskuzi.