Mýty Lakotů Jana F. Ullricha, předního českého znalce a popularizátora lidové slovesnosti kmene Lakota a dalších národů prérijní oblasti severoamerického kontinentu, zdaleka nejsou prvním souborem indiánských mytologických vyprávění, který byl v posledních letech, a to i v nakladatelství Argo, vydán.[1] Od svých předchůdců se však výrazně liší a právě tyto rozdíly činí z Ullrichovy sbírky knihu, se kterou by se měla seznámit nejen česká laická veřejnost, ale také lingvistická, antropologická a překladatelská obec.

Zejména pro lingvisty přínosným rysem recenzované knihy je její dvojjazyčnost. Skutečnost, že jde o vydání bilingvní, česko-lakotské, umožňuje čtenáři detailně sledovat text originálu a zároveň jeho překlad. Jak sám Ullrich říká: „Čtení příběhu v původním jazyce nebo alespoň srovnání původní verze s překladem může totiž přinést výhody charakteru estetického, etnolingvistického, ale někdy i obsahového.“[2] To by samo o sobě nebylo možné, kdyby autor svou knihu nedoprovodil slovníkem použitých slov a pasážemi, kde se věnuje fonologickému a gramatickému systému lakotského jazyka. Škoda jen, že jde o poučení příliš stručné. V českém prostředí je vydání gramatiky natolik neobvyklého jazyka, jakým je lakotština, vždy výjimečnou událostí. Může nás proto mrzet, že Jan Ullrich nevyužil příležitosti a o jazyce Lakotů nás informuje pouze v jeho základních rysech.

Z typologického hlediska patří lakotština mezi polysyntetické jazyky, tedy takové, které vyjadřují gramatické funkce kombinací a slovosledem plnovýznamových slov nebo kmenů spojených v jedno slovo nebo konstrukt, který často odpovídá celé rozvité větě.[3] Jazykovou stavbu Ullrich demonstruje na několika ukázkách. Například slovesná kategorie času v lakotštině téměř neexistuje a rozlišení přítomna a minula se vyvozuje z kontextu nebo pomocí adverbií. Budoucí čas se dá vyjádřit příklonkami, stejně tak rozkazovací a tázací způsob. Podle autora se tento jev shoduje s původní mentalitou Lakotů: „Čas pro ně nebyl důležitý, byl stejně nekonečný jako prostor a měli k němu svobodomyslný přístup. Proto není pro lakotského řečníka nijak důležité vyjádření času, v němž děj probíhá.“[4]

Podobné názory zdůrazňující souvislost mezi myšlením, kulturou a jazykem byly zřejmě nejexplicitněji vyjádřeny v díle amerických lingvistů a antropologů Sapira a Whorfa. Ač na základě jiného jazykového materiálu (jazyk kmene Hopi – am. Jihozápad), dochází oba vědci k podobným závěrům, které vedly k zformulování tzv. Sapir-Whorfovy hypotézy jazykového relativismu. Naneštěstí je disciplína, kterou se svým učitelem F. Boasem zakládali, tedy lingvistická antropologie, v českém kontextu spíše neznámá. Existují sice zdařilé úvody Vrhela (1981) a Salzmanna (1997), ze kterého Ullrich několikrát cituje, ale podrobnější pojednání bychom v česky psané odborné literatuře hledali jen ztěží. O to více je vydání Ullrichova souboru přínosem.

Jak už bylo zmíněno, podstatné informace mohou z Mýtů čerpat také antropologové a etnologové – amerikanisté. Hned z úvodu je Ullrich seznamuje s etnogenezí Lakotů, pak pokračuje celkem obsažným pojednáním o historii sbírek lakotské slovesnosti. Zde se autor soustředí na zřejmě nejobsáhlejší soubor lakotské mytologie, tzv. Walkerovy cykly, a kriticky se s ním vyrovnává. Ullrich se sice sklání před množstvím práce, kterou Walker během sběru lakotské ústní tradice vykonal, a stejně tak oceňuje jeho schopnost dát často útržkovité mýty do širších souvislostí. Vyčítá mu však „jistou nesoudržnost s lakotskou tradicí“ a evropský způsob myšlení, který jí propůjčil. Jako příklad uvádí charakteristiky ženských postav (např. vrtošivá žena), které bychom v autentických textech nenašli. Další slabinu Ullrich vidí v příliš biblickém jazyce, promítajícím se zejména do lexika.

V další kapitole je představena typologie lakotských mýtů. Autor dává přednost dělení samotných Lakotů, kteří rozlišují dva základní typy: wičhóoyake a ohųkaką. V lakotském pojetí se první termín chápe jako událost, která se odehrála sice velmi dávno, ale stále ještě v historickém období. Typ druhý vyjadřuje něco velmi vzdáleného, mimo historický horizont člověka, skutečnost, která je pravdivá pouze ve smyslu náboženském. Ullrich navrhuje, aby se tyto názvy překládaly jako legenda (či pověst) a mýtus. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že oproti jiným souborům Ullrich do své sbírky zařadil pouze vyprávění druhého typu, který dále rozčlenil na dva podtypy, a to šibalské příběhy a příběhy s kulturním hrdinou. Oba podtypy patří v příbězích většiny kmenů Severní Ameriky mezi nejrozšířenější. Zvláště mýty, kde má hlavní úlohu šibal (nejčastěji kojot, nebo krkavec), jsou velmi populární, a proto právě jim je věnováno nejvíce místa, společně s detailní charakteristikou šibala a jeho funkce pro společnost, která příběhy o něm vypráví.

Pro čtenáře-překladatele bude přitažlivý zejména ten fakt, že na rozdíl od jiných souborů indiánských příběhů, které byly do češtiny přeloženy skrze jazyk anglický, Jan Ullrich využil své dokonalé znalosti lakotštiny a pořídil překlad přímý. Že nešlo o snadnou práci, dokazuje podkapitola nazvaná K českému překladu, kde autor zmiňuje problémy, které ho při jazykovém převodu provázely a se kterými se musel potýkat. Přestože hovoří o překladu z jazyka, který je českému čtenáři spíše neznámý, uvažuje v souvislostech obecně translatologických. Nepřímo si klade otázky, jak kvalitně přeložit texty, které byly prvotně určeny k vyprávění, nikoli četbě. Jakou zvolit transkripci pro jazyk, který si nevypracoval vlastní písmo. Jak dosáhnout co největší shody s originálem a zároveň zaručit srozumitelnost. Klade si otázky, na které by měl umět najít odpovědi každý dobrý překladatel.

Jak vidno, z knihy Jana F. Ullricha mohou poučení čerpat mnozí. Ať už se jedná o antropology, lingvisty, překladatele či laické čtenáře, všichni jsou pozváni na cestu lakotskými mýty. A podle názoru jejich překladatele: Iyápi kiŋ čhaŋkú i yéčheča. = jazyk je cesta.[5]