PHILOLOGICA.NET
An Online Journal of Modern Philology ISSN 1214-5505
 

K Moskevské akcentologické škole

[Some notes about Moscow accentological school]

Roman Sukač

2005-03-30

The article provides a brief and informative overview of the methods of MAS, whose members play a leading role in contemporary approaches to Balto-Slavic accentual development.

Dvacátá léta minulého století je možné označit jako klasickou éru slovanské akcentologie. Její principy byly kodifikovány například v pracích Alexandra Beliće, Tadeusze Lehr-Spławińského a Nicolaase van Wijka.[1] Klíčovým prvkem, kterým se vysvětlovaly baltoslovanské a praslovanské akcentuační změny, byl především předpoklad fungování de Saussureova zákona ve slovanských jazycích, např. kolísání rus. tonú, tóneš, a koncepce tzv. metatonií, kdy se změnou přízvukového místa měla měnit i intonace, např. neoakut v Gpl rus.golová - golóv. S těmito principy se v zásadě pracovalo až do vydání revoluční publikace Slavonic accentuation od Christiana Stanga v roce 1957.[2]

Stang na množství materiálu ukázal, že:

  • De Saussureův zákon nefungoval ve slovanských jazycích;
  • neoakut nevznikl v důsledku metatonie, ale couvnutím přízvuku z redukovaného vokálu nebo z nepočátečního vokálu s klesavou intonací ( to je tzv. Stangův zákon);
  • neocirkumflex není praslovanský jev, ale jedná se o vnitřní vývoj ve slovinštině;
  • nominální a verbální paradigmata je možné rozdělit do tří kategorií:
    • paradigma a) konstantní přízvuk na kořeni (např. ruská deklinace typu koróva)
    • paradigma b) přízvuk alternující mezi koncovou slabikou kmene a koncovkou (např.staroruská deklinace slova žená)
    • paradigma c) přízvuk alternující mezi počáteční slabikou kmene a koncovkou (např. ruská deklinace typu golová)

Stang rozdělil veškerou slovanskou flexi do tří akcentuačních paradigmat. Ukázal také na jejich spojení s obdobnými systémy v litevštině a na jejich společný baltoslovanský základ. Rozdíly v iktu v praslovanštině a pralitevštině chápal hlavně v důsledku posouvání přízvuku: v pralitevštině vlivem de Saussureova zákona, ve slovanských jazycích v důsledku tzv. Stangova zákona spojeného se vznikem neoakutu.

Z postangovské akcentologie vystupují do popředí dva směry. Především je to tzv. Holandská škola, která rozpracovává chronologii akcentuačního vývoje a bere úvahu vliv laryngál a glotalizovaných konsonantů na akcentuaci.[3] Druhým přístupem jsou metody a výsledky Moskevské akcentologické školy.

Jejími hlavními představiteli jsou Vladislav Markovič Illič-Svityč, Vladimir Dybo, Rimma Bulatova, Sergej Nikolaev a Galina Zamjatina. Tato skupina v čele s Dybem se zaměřila především za zkoumání morfologických podmínek akcentuační distribuce v baltských a slovanských jazycích, a to i v širším typologickém hledisku. Pro rekonstrukci stavu původního baltoslovanského, prabaltského a praslovanského přizvukování využívají odlišného stavu přizvukování v nářečích a ve středověkých památkách.[4]

Zkoumání původní baltoslovanské distribuce přízvuku vede k rekonstrukci dvou akcentuačních paradigmat: API - paradigmatu se stabilním přízvukem na kořeni a APII - paradigmatu s mobilním přízvukem. V pralitevštině byl v API přízvuk na kořenové slabice. V tomto paradigmatu byla slova jak s akutovým kořenem (např. dnešní deklinace litevského várna), tak slova s cirkumflexovým kořenem (např. dnešní litevský typ rankà). Pro APII byl typický mobilní přízvuk a také v zde se rozlišoval akutový a cirkumflexový kořen (např. dnešní litevské typy golvá a mergà). Působením de Saussureova zákona přešel přízvuk z cirkumflexové slabiky na nepřízvučnou akutovou (Nsg *rañkâ >*ranká) a tyto koncové akutové slabiky se Leskienovým zákonem zkrátily *ranká > rankà. De Saussureův zákon způsobil, že se původní dvě paradigmata rozštěpila na čtyři - tak jak to vidíme v současné litevštině.

V praslovanštině byla situace obdobná jako v pralitevštině. V API byl stálý přízvuk a rozlišoval se akutový a cirkumflexový kořen (typ *lva, rus. láva; typ*kósa, dnes rus. kosá). APII bylo charakteristické mobilním přízvukem - v některých tvarech se rozlišovala tzv. enklinomena (ve fonologickém slově sama přízvuk neměla, v absolutní pozici měla přízvuk na začátku slova), např. v Asg, *gôlvǫ > rus. gólovu. Jiné deklinační tvary se chovaly jako ortotona, tj. měly samostatný přízvuk na koncovce, např. Nsg *golvà > rus. golová.

Na rozdíl od pralitevského mobilního paradigmatu nerozlišovalo praslovanské mobilní paradigma akutový a cirkumflexový kořen. Tato opozice byla pouze v paradigmatu API se stálým přízvukem. Vladimir Dybo vyřešil tento rozpor předpokladem, že u substantiv praslovanského mobilního paradigmatu, jejichž kořen byl akutový, došlo k vyvinutí zvláštní intonace neutralizující opozici akut-cirkumflex. Tato intonace se rozšířila i do paradigmatu se stálým přízvukem. To mělo za následek jednak zmíněnou neutralizaci opozice akut-cirkumflex v mobilním paradigmatu, jednak posunutí přízvuku z původní cirkumflexové nebo krátké slabiky na následující. Kvalita intonace této slabiky přitom nebyla rozhodující, např. N,Gsg *kósa, kósy>*kosá, kosý. Jedná se o tzv.Dybův zákon.

De Saussureův a Dybův zákon jsou si zdánlivě podobné. Oba ale působily jinak. De Saussureův zákon proběhl v litevštině, a to jak v paradigmatu se stálým přízvukem, tak v paradigmatu mobilním. Předpokladem byla cílová akutová slabika. Dybův zákon fungoval jen v praslovanském paradigmatu se stálým přízvukem. Kvalita cílové slabiky přitom nerozhodovala. De Saussureův zákon rozštěpil dvě původní pralitevská paradigmata na čtyři - jedno se stálým a tři s mobilním přízvukem. Naopak všechny deklinační tvary praslovanských slov s cirkumflexovým kořenem, které patřily do paradigmatu API se stálým přízvukem, podlehly Dybovým zákonem oxytonaci.

V tomto novém paradigmatu (označujeme ho po vzoru Stanga písmenem b) mohl přízvuk padnout na dlouhý vokál nebo na jer v jádru slabiky. V takovém případě došlo k retrakci přízvuku za vzniku nové intonace, tzv. neoakutu, např. 2sg *pīšêšь > *píšešь, rus. píšeš. Tento jev označujeme jako Stangův zákon.

Výše uvedené poznatky aplikoval Dybo také na rozsáhlou analýzu substantivních a verbálních derivátů v praslovanštině. Zjistil, že pokud základové slovo patří do paradigmat a,b se stálým přízvukem, pak derivát má přízvuk v podstatě na stejné slabice. Patří-li základové slovo do mobilního paradigmatu c, je situace složitější. Distribuce přizvukování se sice odvíjí od akcentuace základového slova, ale závisí také také vlastnosti derivačních sufixů. Přizvukování derivátů se pak řídí vzájemnou souhrou morfémů v daném tvaru slova. Dybo rozlišuje třídu dominantních morfémů s vyšší valencí. Ty na sebe stahují přízvuk a patří mezi ně např. kořeny paradigmatu se stálým přízvukem nebo koncovky ortoton mobilního paradigmatu. Morfémy neovlivňující distribuci přízvuku jsou morfémy recesivní s nižší valencí. Jsou to kořeny mobilního paradigmatu, tématické vokály a koncovky enklinomen.

Tyto výsledky a také typologická analýza obdobného stavu v jiných neindoevropských jazycích vedly Dyba k formulaci tzv. konturního pravidla, regulujícího iktus ve všech typech morfémů v baltoslovanštině – iktus padá na začátek posloupnosti morfémů vyšší valence.

To, že distribuce iktu závisí na dominanci a recesivitě jednotlivých morfémů, je jeden z nejdůležitějších závěrů práce celé Moskevské školy.

Kritika metod Moskevské akcentologické školy vychází hlavně ze strany představitelů Holandské akcentologické školy. Willem Vermeer[5] poukázal na nespolehlivost primárních slovních dokladů ze srbochorvatských dialektů, které v MAŠ[6] slouží jako opora různých tvrzení o distribuci přízvuku. Kritizováno je také chápání a používání stěžejních akcentuačních zákonů - od 90. let představitelé MAŠ ve svých pracích eliminují Stangův zákon, znovu zavádějí de Saussureův zákon a tzv. Križaničův zákon (přízvuk couvá ze slabik s dlouhým vokálem na předcházející slabiku s dlouhým vokálem). Paradoxní je právě opět využívaný de Saussureův zákon. Podle představitelů MAŠ se ovšem nejedná o jeho klasickou formulaci, ale "vylepšenou" verzi s ohledem na valenci: přízvuk přechází z krátké slabiky nebo ze slabiky s cirkumflexem na následující akutovou slabiku (jestliže obě tyto slabiky mají stejnou akcentuační valenci) nebo na koncovou akutovou slabiku (nezávisle na její valenci). Námitky směřují také k tomu, že MAŠ eliminovala Stangův zákon jako nadbytečný. To má důsledky pro rekonstrukci relativní chronologie akcentuačního vývoje. Dybův zákon totiž chronologicky předchází Stangovu zákonu. A také Stangův zákon byl Dybem reformulován ve smyslu teorie o dominantních a recesivních morfémech: retrakce přízvuku proběhla z dlouhých dominantních slabik na některou z předcházejících slabik. To však znamená, že neoakut vzniká na recesivní slabice a klíčové pravidlo MAŠ o tom, že dominantní morfémy na sebe stahují přízvuk, musí být buď přehodnoceno, nebo platí, že v různých tvarech téhož slova mají stejné morfémy různou valenci. Celý problém s de Saussureovým, Stangovým a Dybovým zákonem je v MAŠ řešen zavedením pojmu pravostrannyj drejf. Podle této koncepce neprobíhá pravostranný posun přízvuku z dominantních akutových slabik, neposouvá se na dominantní cirkumflexové slabiky; posun probíhá pouze na dominantní akutové slabiky. Tím je eliminován Stangův zákon jako nadbytečná zpětná retrakce a uvažováním posunu přízvuku na akutové slabiky otevřena cesta k rehabilitaci de Saussureova zákona a faktickému návratu zpět před Stanga.[7]

Uvažování morfémů z hlediska jejich dominance a recesivity ve vztahu k přízvuku je jednou ze základních charakteristik Moskevské akcentologické školy. I přes rostoucí kritiku ze strany konkurenční Holandské školy je nepopiratelné, že představitelé MAŠ ukázali historickosrovnávací metodou a metodou vnitřní rekonstrukce dávno známý poznatek z funkční jazykovědy - že slova nikdy nevystupují samostatně, ale vytvářejí větší syntagmatické a prozodické celky. Otázky přizvukování také přestávají být výlučnou doménou baltistů, slavistů a indoevropeistů. Stále více se ukazuje, že srovnávací diachronní jazykověda bude muset vzít v úvahu poznatky moderní fonologie, morfologie a syntaxe a podat tak nový, komplexní pohled na vývoj akcentuace v baltoslovanských jazycích.[8]

Poznámky

[1] BELIĆ, A. (1914): Akcenatske studije., Beograd.; LEHR-SPŁAWIŃSKI, T. (1917): Ze studjów nad akcentem słowiańskim., Kraków.; LEHR-SPŁAWIŃSKI, T. (1918): O prasłowiańskiej metatonji., Kraków.; WIJK, N. van (1923): Die Baltischen und Slavischen Akzent- und Intonationssysteme., Amsterdam.

[2] STANG, Ch.(1957/19652): Slavonic accentuation., Universitetsforlaget, 2nd ed., Oslo.

[3]Hlavně práce Frederika Kortlandta: KORTLANDT, F.(1974): On the history of Baltic accentuation.,Historical linguistics II: Theory and description in phonology – Proceedings of the First International Conference on Historical Linguistics, Edinburgh, September 1973, Amsterdam, 295-309. KORTLANDT, F.(1975): Slavic accentuation: A study in relative chronology., Lisse, The Peter de Ridder Press.; KORTLANDT, F.(1985a): Long vowels in Balto-Slavic., Baltistica XX1(2), 112 -124.; KORTLANDT, F.(1988a): The laryngal theory and Slavic accentuation.., in: Bammesberger, A.(ed): Die Laryngaltheorie.Heidelberg, Winter, 299-311.; KORTLANDT, F.(1994a): From Proto-Indo-European to Slavic., Journal of Indo-European Studies, 22, 91-112.;KORTLANDT, F.(1997):PIE lengthened grade in Balto-Slavic.,Festschrift for Eric P.Hamp, vol.II, (JIES monograph 25), 26-31.; KORTLANDT, F.(1998): The rise and fall of glottalization in Baltic and Slavic., Linguistica Baltica 7, 147-150.

[4]Základní práce: ILLIČ-SVITYČ, V.M.(1963):Imennaja akcentuacija v baltijskom i slavjanskom, AN SSSR, Moskva.; DYBO, V.A.(1962): O rekonstrukcii udarenija v praslavjanskom glagole. Voprosy slavjanskogo jazykoznanija 6,3-27.;DYBO, V.A.: (1980): Balto-slavjanskaja akcentnaja sistema s tipologičeskoj točki zrenija i problema rekonstrukcii indoevropejskogo akcenta. I. Balto-slavjanskij prototip praslavjanskoj akcentnoj sistemy. Balto-slavjanskije etnojazykovye kontakty, Moskva 91-150.;DYBO, V.A.(1981): Slavjanskaja akcentologija., Moskva, Nauka.;DYBO, V.A.: (1989): Balto-slavjanskaja akcentnaja sistema s tipologičeskoj točki zrenija i problema rekonstrukcii indoevropejskogo akcenta. II. Zapadnokavkazskie akcentnye sistemy kak analog balto-slavjanskoj., Balto-slavjanskie issledovanija 1987, 238-248. DYBO,V.A.; ZAMJATINA, G.I.; NIKOLAJEV, S.L. (1990): Osnovy slavjanskoj akcentologii., Moskva, Nauka. DYBO, V.A.; ZAMJATINA, G.I.; NIKOLAJEV, S.L.(1993): Osnovy slavjanskoj akcentologii. Slovar.Neproizvodnye osnovy mužskogo roda.Moskva, Nauka.;DYBO, V.A. ( 1997): Balto-slavjanskaja akcentologičeskaja rekonstrukcija i indoevropejskaja akcentologija., Studia linguarum., Moskva, 53-189.; DYBO, V.A. (2000): Morfonologizovannye paradigmatičeskie akcentnye sistemy.Tipologia i genezis. Tom I., Moskva.;DYBO, V.A. (2000a): Iz balto-slavjanskoj akcentologii. Problema zakona Fortunatova i popravka k zakonu F. de Sosjura., Balto-slavjanskie issledovania 1998-1999. 27-82.;ZALIZNJAK, A.A.(1985): Ot praslavjanskoj akcentuacii k russkoj., Moskva, Nauka.

[5]VERMEER, W.R. (2001): Critical Observations on the Modus Operandi of the Moscow Accentological School. in Lehfeldt, W.(2001): Einführung in die morphologische Konzeption der slavischen Akzentologie.2. verbesserte und ergänzte Auflage,Verlag Otto Sagner, München, 131-161.

[6] Moskevská akcentologická škola.

[7] HENDRIKS, P.(2003): A note on Stang's law in Moscow accentology., Dutch contributions to the Thirteenth International Congress of Slavists, Ljubjana:Linguistics (SSGL 30). Amsterdam-New York: Rodopi., 107-123.

[8]Srovn. kriticky BETHIN, C.Y. (2000): Slavic phonology in the United States., SLING2K Workshop ; FOX, A. (2000).: Prosodic features and prosodic structure.The phonology of suprasegmentals. OUP.

[Viewed on 2024-03-28]
Philologica.net is published by
Albis - Giorgio Cadorini
(From 2004 to 2016 the journal was published by
The Vilém Mathesius Society,
Opava, Czech Republic)
Copyright © 2003-2024, Philologica.net