Není to tak dávno, co jsme se mohli na českých obrazovkách znovu setkat s dnes už takřka kultovním snímkem Tanec s vlky. Příběh poručíka Johna Dunbara, který se nechal dobrovolně převelet na tzv. Indiánské území západně od řeky Mississippi, aby poznal „hranici“ „before it’s gone”, sžil se tam s příslušníky kmene Lakota a přijal novou identitu, vyvolal počátkem devadesátých let bouři nadšení a snímek byl oceněn hned sedmi soškami Oskara. Kevinu Costnerovi, který film režíroval a zároveň si v něm zahrál hlavní roli, nastartoval kariéru. A Lakotům samotným přinesl zvýšený zájem veřejnosti o jejich historii a původní kulturu.

Jaksi automaticky se předpokládá, že tvůrci Tance s vlky předkládají pravdivý obraz života v severních pláních druhé poloviny devatenáctého století, a snaží se tak navázat na filmovou klasiku typu Muž zvaný kůň a Malý velký muž. Nutno dodat, že proto udělali opravdu hodně a že se jim to až na výjimky podařilo. Volba herců z řad skutečných Indiánů, i když ne vždy kmene Lakota,[1] skutečný lakotský jazyk, exteriéry, zvyky, obřady, to vše působí velmi přesvědčivě. Přinejmenším jedna scéna filmu však zřetelně pokulhává. V následujících odstavcích se proto pokusím ukázat, v čem tkví její nedostatek, a navrhnout vysvětlení, proč k takovému omylu mohlo dojít.

Ona inkriminovaná pasáž se nachází v druhé polovině filmu. Po té, co se šaman Kopající pták doví o počtu bílých, kteří postupně pronikají na indiánská území, vezme Toho, který tančí s vlky za náčelníkem Deset medvědů, aby mu společně sdělili své obavy o osud Lakotů. Stařec však překvapivě nereaguje nijak poděšeně, naopak, snaží se oba muže uklidnit. Odněkud z rohu tee pee vytahuje starou španělskou vojenskou přilbici a říká přibližně toto: „Tito lidé přišli do naší země jako první. Přijeli na koních…tenkrát jsme my koně ještě neměli…a stříleli na nás z velkých hromových zbraní, které jsme nikdy předtím nespatřili. Hledali lesklý kov a my jsme se jich báli. To bylo v dobách, kdy žil praděd mého praděda. Nakonec jsme ty lidi vyhnali.[2]

Je možné, že člověku nezasvěcenému do problematiky původních obyvatel amerického kontinentu na tomto monologu nic zvláštního nepřijde. Španělé se v raných etapách amerických dějin na západní straně řeky Mississippi opravdu pohybovali, a nemusel by tedy být žádný důvod pochybovat o tom, že se některý z pradědečků Deseti medvědů s nimi skutečně setkal a nějakým způsobem získal jejich přilbici. Abychom pochopili, v čem tkví jádro problému, je nezbytné se alespoň v základních rysech seznámit s etnogenezí lakotského národa a také s historií španělské conquisty na území Spojených států.

V převážné většině publikací o Lakotech se uvádí, že je za jejich pravlast třeba považovat okolí Hořejšího jezera na území dnešního amerického státu Minnesota.[3] Zde se Lakotové střetávali s mocenským vlivem sousedního kmene Odžibva, právě z jazyka Odžibvejů (Čipevejů) pochází původně hanlivé označení Sioux (zmije), a pod jejich nátlakem se postupně přesouvali směrem na západ, až dosáhli travnatých oblastí severních plání. Tady se jim v druhé polovině 18. století podařilo domestikovat zdivočelé koně, přivezené Španěly, a stali se tak typickými představiteli kultury prérijních Indiánů. Podle některých zdrojů Lakotové překročili řeku Missouri teprve počátkem 19. století.

Když se hovoří o španělské conquistě Ameriky, nejspíš nás napadnou jména Cortés a Pizzaro a jejich dobytí Mexika a Peru, kde se jim jen s omezenými vojenskými prostředky podařilo rozvrátit vyspělé říše Aztéků a Inků. Někdy se trošku zapomíná, že conquistadoři zanechali svou stopu také v severní části kontinentu. Tato méně známá etapa španělských dějin souvisí zejména se jménem Francisca Vásqueze de Coronado a s legendou o sedmi městech Ciboly. Stručně řečeno se podle této pověsti mělo někde na severu, tedy  v jihozápadní části Spojených států, nacházet několik pohádkově bohatých měst. Při jejich hledání se Coronadovi sice podařilo objevit cestu do Kansasu, ale severněji se jeho výprava nedostala. Psal se rok 1541.

Co z toho všeho vyplývá? Přilbice, kterou náčelník Deset medvědů zdědil od svých předků, odpovídá svým vzhledem přilbám španělských vojáků šestnáctého století. V 16. století však Lakotové lovili v hustých lesích Minnesoty, tedy tisíce kilometrů daleko od Kansasu, nejseverněji položeného místa, kam až se Coronado či kdokoliv další ze Španělů dostal. Je proto velmi nepravděpodobné, ba nemožné, aby se tyto dvě skupiny setkaly. I kdybychom uvěřili tomu, že malá skupinka Coronadových vojáků přece jen mohla proniknout severněji, aniž by o tom historické dokumenty podávaly jakoukoliv zprávu, z projevu náčelníka Deset medvědů je zřejmé, že má na mysli mnohem větší počet lidí a trvalejší dobu kontaktu. V tomto případě by se však už určité záznamy zachovat musely.

Na místě je otázka, jak je možné, že byl při natáčení filmu tento kulturně-historický fakt přehlédnut. Odpověď není těžká, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tvůrci Tance s vlky se dle mého názoru jen příliš úzkostlivě drželi knižní předlohy Michaela Blakea, kde však nevystupuje kmen Lakota, nýbrž, a to je podstatné, kmen Komančů. Jména jako Deset medvědů, Kamenné tele a další jsou jména skutečných komančských válečníků druhé poloviny 19. století. Kopající pták byl sice Kajova, ale ti s Komanči sdíleli stejné území, často spolu tábořili a lovili.[4] Ve světle těchto skutečností je najednou jasné, co se stalo. Komančové, kteří obývali území mnohem jižnější, se na rozdíl od Lakotů se španělskými conquistadory skutečně mohli setkat. Scéna se španělskou přilbicí je tudíž v knize Michaela Blakea funkční, bohužel ne však ve filmu.

A proč vlastně dali filmaři přednost Lakotům před Komanči? Snad proto, že Lakotové jsou mediálně známější. Snad proto, že počet Lakotů mluvících lakotsky je mnohem vyšší než Komančů mluvících komančsky, a režisér si přál „indiánsky“ mluvící Indiány. Snad proto, že měl film oslovit všechny původní obyvatele, a Lakotové hrají v současném panindiánském hnutí prim. Ať tak nebo tak, podobné přehmaty by se stávat neměly. Zvláště když pro mnohé je Tanec s vlky jakousi etnografickou studií.