Nová publikace z pera lingvisty Miroslava Černého, působícího na Katedře anglistiky a amerikanistky filozofické fakulty Ostravské univerzity nese název HOMO LOQUENS s podtitulem Vybrané kapitoly z lingvistické antropologie. Jde o skriptum menšího rozsahu (115 stran) a velikosti (B5), které autor prezentuje jako učební materiál pro studenty vyšších ročníků studijního programu filologie, zvláště anglistiky.

Na první pohled patrně zaujme už sám název publikace. Pomineme-li ono mírně nadsazené „homo loquens“ (tj. člověk mluvící), pak zřejmě překvapí i téma, kterým se autor zabývá, neboť lingvistická antropologie by soudě dle názvu měla být spíše podoborem antropologie než lingvistiky a autor je lingvista, nikoli antropolog. Jak je však v úvodu publikace vysvětleno, panuje zde značná pojmová rozkolísanost a název antropologická lingvistika je nevhodný, protože je svým způsobem tautologický. Autor rovněž upozorňuje na interdisciplinární charakter lingvistické antropologie a především její provázanost a příbuznost se sociolingvistikou a etnolingvistikou, se kterou ji zhruba ztotožňuje, neboť podle jeho slov „je jen velmi obtížné rozhodnout, co patří do záběru jedné, či druhé disciplíny“ (str. 12). Na několika příkladech uvádí, že se sociolingvistikou má sice společnou oblast výzkumu, ale zachází ještě o krůček dál a zkoumá funkce daných jevů v rámci kulturního prostředí, které sociolingvistika jen popisuje.

Čtenář nicméně občas i přes autorovu snahu o vymezení jistých hranic nemusí mít úplně jasno, co vlastně do této vědní disciplíny ještě patří a co už ne. Například v kapitole 6.4 „Bariéry socializačního procesu“ uvádí fakta, která dle mého názoru patří již výlučně do neurolingvistiky. Podobných příkladů bychom v knize našli více. Na druhou stranu je potřeba zmínit, že jak autor sám uvádí, je tato disciplína v českém prostředí velmi mladá a „musí si své místo v systému humanitních věd v České republice teprve vybojovat (str. 17)“. S tím nutně souvisí i přesná delimitace jejího zaměření. O nárůstu zájmu o lingvistickou antropologii svědčí i to, že necelý rok po vydání Černého skripta přichází na trh učebnice Lingvistická antropologie od Jana Pokorného, doktoranda Ústavu etnologie filozofické fakulty Karlovy univerzity (Grada 2010). To je ovšem kniha odlišná co do rozsahu i zamýšleného cíle, tudíž by nebylo férové je vzájemně srovnávat.

Co se týče formální stránky, splňuje Černého studijní text všechna kritéria kladená na soudobou moderní učebnici, tj. autor nezahlcuje čtenáře těžko stravitelnou teorií, ale snaží se výstižným a jasným způsobem formulovat danou problematiku a přitom jít přímo k věci. Teorii ilustruje na zajímavých příkladech, často cituje i jiné autory a žádnému téma se nevěnuje neúměrně dlouho, čímž udržuje čtenářovu pozornost. Autor záměrně čas od času do textu vkládá i osobní stanovisko k dané problematice, což dle mého názoru činí učební materiál nejen zajímavějším, ale vyjadřuje jím především své osobní přání zapáleného lingvisty/lingvistického antropologa, aby byla této disciplíně věnována pozornost, neboť její praktická úloha v záchraně a revitalizaci vymírajících jazyků je nesporná. Plně se ztotožňuji s názory autora, že stejně tak jako je potřeba chránit ohrožené druhy rostlin a živočichů, tak je potřeba usilovat i o záchranu jazyků, jejichž vymírání je mnohdy způsobeno násilným zásahem do kultury a života daného jazykového společenství, podobně jako se tomu děje v říši rostlin a živočichů. Kniha je tak svým způsobem i částečně propagací a obhajobou této disciplíny spíše než jejím celistvým výkladem.

Mezi další chvályhodné počiny autora patří jeho snaha na několika místech v textu zdůraznit fakt, že jazyky jsou si i přes veškeré strukturní nebo kulturní rozdíly v zásadě rovny a zavrhuje poněkud deklasující označení tzv. „primitivních jazyků“ a „primitivních národů“. Snahy o nalezení „důkazu“, že jeden jazyk je lepší nebo dokonce hodnotnější než jiný (neřku-li dokonce národ nebo rasa), patří, doufejme, již minulosti. Stejně tak je potřeba souhlasit s varováním nad současným trendem „politicky korektní ideologie“, v jejímž jménu je jazyk čím dál častěji, použijeme-li autorova slova, „znásilňován“ a zcela bez ohledu na jazykový vývoj nesmyslně měněn význam jednotlivých slov. A právě jazyk anglický je tímto trendem zasažen nejvíce. Přitom je značně diskutabilní, zda cesta ke zrovnoprávnění pohlaví a všelijakých menšin vede právě tímto směrem.

Dalším velmi přínosným prvkem Černého skripta je to, že na disciplínu nenahlíží jen ze synchronního pohledu, ale postihuje ji v celé její šíři, tj. zabývá se i jejím vývojem, včetně omylů, přes které si musela projít, než se etablovala do dnešní podoby (viz např. známá Sapir-Whorfova hypotéza). Kromě minulosti a současného bádání se však pokouší i nahlížet do budoucnosti a předkládá některé teorie o možném vývoji jazykové situace ve světě. To je zajímavé i z toho hlediska, že nepředkládá studentům jen hotová fakta, ale dává i četné podněty k zamyšlení, zda se lze s takovou či onakou myšlenkou ztotožnit, neboť zůstávají některé i zcela zásadní otázky, které dosud nebyly zcela objasněny. Autor na mnoha místech zdůrazňuje, že právě lingvistická antropologie by mohla být tou dosud chybějící disciplínou, která by i díky svému interdisciplinárnímu charakteru mohla zaplnit tato bílá místa.

Co se týče některých nedostatků této práce, pak možná ten první z nich je determinován už samotnou povahou nejen učebnice, ale i celé této vědní disciplíny. Jak autor zdůrazňuje, jedná se pouze o „vybrané kapitoly z lingvistické antropologie“ (str. 109), přičemž se odvolává na omezený rozsah učebnice. I přes tento nepochybný argument by bylo však vhodné některé pasáže přeci jen rozvést. Tak například v kapitole Jazyk a ideologie popisuje způsoby, jakými totalitní režimy ideologizovaly jazyk a jako příklad uvádí „tzv. nominalizaci, tedy posun různých slovních druhů na substantiva (str. 81)“. Neuvádí již však dále žádný příklad, na kterém by se dalo takovéto pokřivování jazyka ilustrovat. Přitom toto by dle mého názoru čtenáře velmi zajímalo. Na druhou stranu se domnívám, že studentům jazyka vyšších ročníků není potřeba vysvětlovat termíny jako je „diglosie“ apod.

Dalším negativem této práce je dle mého názoru ne zcela jasné vymezení hranic záběru této disciplíny, jak jsem už ostatně zmiňoval na začátku, neboť mnohé z toho, o čem publikace pojednává, náleží do kompetence mnoha jiných vědních oborů, a to nejen lingvistických, ale i antropologie, sociologie či archeologie. Pochopitelně u takovéto disciplíny jakou je lingvistická antropologie se tomu do jisté míry vyhnout nelze, nicméně potom by bylo vhodné tyto hranice nějakým způsobem přesně vytýčit, neboť takto by mohl leckterý čtenář nabýt dojmu, že je v podstatě zavádění nového oboru poněkud redundantní. Z tohoto hlediska je snad nejdůležitější částí celé práce kapitola poslední nazvaná Význam lingvistické antropologie, neboť si troufám tvrdit, že nebýt jí, tak by mohl čtenář knihu dočíst s pocitem, že to bylo sice zajímavé čtení, ale nepřineslo nic nového, neboť v podstatě jen „vykrádá“ z ostatních disciplín a je tak jejich jistou směsicí s ne zcela jasným cílem bádání.

Miroslav Černý v publikaci často cituje jiné autory a to nejen lingvisty různých podoborů, ale i sociology, etnology, antropology, spisovatele či Bibli. Přitom citace tvoří bezmála pětinu veškerého textu v knize. A ačkoliv autor uvádí, že publikace je určena především studentům anglistických oborů, tak se přesto domnívám, že by bylo vhodné původní anglicky psané úryvky přeložit do češtiny, aby text působil více homogenním dojmem. Za naprosto nezbytné to pak považuji např. na straně 34, kde autor uvádí Weinreichův výrok v Jidiš, kterým chce podtrhnout výše zmíněné a zřejmě předpokládá, že si jeho překlad čtenář dohledá sám.

Jestliže mé dosavadní výtky k autorově práci by se mohly někomu zdát jako malicherné anebo subjektivně laděné, tak bych rád upozornil na jeden závažnější nedostatek, a to v citacích jednotlivých děl. Lze snad tolerovat fakt, že autor z ne zcela zřejmých důvodů některá citovaná díla neuvádí v bibliografii na konci knihy, ale v seznamu doplňkové četby uvedeném za jednotlivými kapitolami, nicméně má námitka se týká některých pochybení v uvedení zdrojů. Tak například na str. 84 cituje sociologa Jana Kellera a uvádí rok publikace 2001, přičemž v bibliografii je Kellerův jediný titul „Úvod do sociologie“ uveden s datem vydání 1997. Na str. 81 pak cituje Victora Klemperera, kterého v bibliografii neuvádí vůbec. Podobně na str. 53 cituje Zdeňku Hladkou, jejíž jméno jsem v publikaci rovněž nenalezl. Na str. 46 pak jako zdroj uvádí Harolda Conklina, přestože za článkem je jméno uvedeno jako Conclin (patrně jde o překlep).

I přes některé drobné nedostatky je však publikace Miroslava Černého velmi významným přínosem zejména k propagaci a obhajobě významu lingvistické antropologie, jež je v českém lingvistickém prostředí stále ještě málo známým pojmem. Studenti se tak mají možnost seznámit s touto prakticky zaměřenou disciplínou a já jsem si přesvědčen, že díky zajímavému zpracování se budou z jejich řad rekrutovat budoucí lingvističtí antropologové nebo alespoň zájemci o hlubší poznání této disciplíny, jejímž cílem bádání není samotný jazyk, ale především člověk jako mluvící společenská bytost.