Pojmy téma a réma jsou v československé jazykovědě známy minimálně od dob Mathesiových[1] jako dva elementární deskriptory v teorii aktuálního členění věty. Alternativní název této teorie – funkční větná perspektiva – je přímo asociován s dalším významným českým anglistou, profesorem Janem Firbasem[2]. A pokud zmíníme pojem diatéma, zcela bezpochyby jej můžeme přiřadit k neméně významnému badateli v oblasti aktuálního členění. Byl jím profesor Aleš Svoboda, který by se dne 2. dubna 2011 dožil sedmdesáti let. Velmi vážné onemocnění bohužel nakonec nedovolilo, abychom toto jubileum mohli oslavit. Vzpomínky na něj však v myslích jeho studentů, spolupracovníků a přátel zůstávají a bezesporu navždy zůstanou velmi živé, velmi dynamické, neboť právě takto lze hodnotit jeho vědeckou kariéru a jakékoliv setkání s ním, ať už se jednalo o komunikaci na úrovni učitelské, vědecké, či prostě přátelské.

Dynamika je zde zmíněna zcela oprávněně, neboť dynamika komunikace resp. výpovědní dynamičnost byla ústředním badatelským zájmem Aleše Svobody, stejně jako tomu bylo i v případě Jana Firbase, jeho učitele. Pod tímto pojmem zde mám na rozdíl od známé Firbasovy definice[3] na mysli celý okruh problémů spjatých s aktuálním členěním věty. Firbasovo působení na vědeckou činnost Aleše Svobody je zřejmý, nicméně již od dob svých studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně[4] se Aleš Svoboda projevoval jako velmi originální pokračovatel Firbasových a Mathesiových myšlenek. Může o tom svědčit např. jeho diplomová práce z roku 1966, ale především pak jedna z jeho dodnes nejcitovanějších studií, původně rigorózní práce z roku 1967, The Hierarchy of Communicative Units and Fields as Illustrated by English Attributive Constructions, která vyšla roku 1968 v časopise Brno Studies in English. Spolu s mnoha již vydanými Firbasovými studiemi o funkční větné perspektivě můžeme od tohoto letopočtu s plným právem hovořit o tzv. brněnském přístupu k aktuálnímu členění[5]. Díky intenzivní vědecké spolupráci obou badatelů pak v následujícím desetiletí vznikají nejvýznamnější myšlenky brněnského přístupu.

Vedle této spolupráce s Janem Firbasem pracoval Aleš Svoboda v sedmdesátých letech 20. století také např. spolu s Pavlem Maternou, Karlem Palou a dalšími spolupracovníky na definici a ověřování procedurální gramatiky založené na transparentní intenzionální logice Pavla Tichého. Výsledkem této spolupráce jsou především studie vyšlé v Brno Studies in English v letech 1976 a 1979. Tyto dva letopočty rovněž definují rámec meziobdobí, ve kterém Aleš Svoboda na základě práce Pragmatics, the Attitudinal Space, and Functional Sentence Perspective (1977) získává vědecký titul CSc., konkrétně v roce 1978. Rok následující se již nese ve znamení prezentace dalších významných posunů teorie funkční větné perspektivy. Svobodův učitel Jan Firbas vydává důležitou studii A Functional View of ‘Ordo Naturalis’ a Aleš Svoboda dokončuje svou habilitační práci Diatheme (A Study in Functional Sentence Perspective), kterou následně obhajuje na Karlově univerzitě v Praze a v roce 1981 je na jejím základě jmenován docentem pro obor Anglický jazyk. Jeho habilitační práce vychází v roce 1981 jako jedna ze dvou nejdůležitějších monografií Aleše Svobody, v níž ve smyslu Mathesiova centra východiště zavádí do nomenklatury funkční větné perspektivy – v kontextu ostatních komunikativních jednotek – pojmy diatéma a téma tíhnoucí k diatématu a současně na textu staroanglické homilie velmi podrobně ukazuje vzájemnou souhru a působení jednotlivých komunikativních jednotek.

V období let osmdesátých se dalším pracovištěm Aleše Svobody stává Pedagogická fakulta v Ostravě[6]. Ve vědecké rovině je z tohoto období důležité připomenout jednak příspěvek České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění otištěný v časopise Slovo a slovesnost v roce 1984, jednak statě zabývající se fungováním funkční větné perspektivy na úrovni podvětné: Nominální fráze a její aktuální členění (1986, anglicky jako Functional Perspective of the Noun Phrase, 1987), K vnitřní struktuře adverbiale a adverbia z pohledu aktuálního členění (1987) a Verbální fráze a tranzitní sféra v aktuálním členění (1988). Podrobné zpracování podvětné úrovně logicky vedlo k možnosti představit celou problematiku v podobě ucelené disertace Od mezostruktur k mikrostrukturám ve funkční syntaxi (1988), po jejíž obhajobě na půdě Masarykovy univerzity v Brně byl Aleši Svobodovi v roce 1990 udělen vědecký titul DrSc. v oboru Obecná jazykověda. Mimo části zabývající se funkční perspektivou zájmen, slabik a hlásek byla tato disertace roku 1989 vydána jako samostatná monografie Kapitoly z funkční syntaxe, která spolu se známou monografií Jana Firbase Functional sentence perspective in written and spoken communication z roku 1992 tvoří stále zřejmě nejucelenější a nejpodrobnější popis brněnského přístupu k teorii aktuálního členění věty.[7]

Změna politického režimu v roce 1989 s sebou zakrátko nato přinesla i vznik nových univerzit a od počátku existence Slezské univerzity v Opavě se Aleš Svoboda, od roku 1992 již jako univerzitní profesor pro obor Anglický jazyk, začíná zcela zásadní měrou podílet na vzniku a fungování anglistiky v Opavě. Na přelomu tisíciletí má již dokonce pro toto pracoviště připraven podrobný akreditační spis ke zřízení doktorského studia anglického jazyka, který však nakonec mohl být realizován až později na anglistice ostravské. Vedle nezměrného úsilí organizačního a pedagogického ovšem po roce 1989 nijak neustává činnost Aleše Svobody ani na poli vědeckém. V tomto období je patrná jednak jeho snaha o zpřístupnění hlavních tezí teorie funkční větné perspektivy zahraničnímu publiku, viz zejména soubor Il campo di tensione (1991, za spoleditorství Rosanny Sornicoly), jednak snaha o sestavení systematického přehledu všech pojmů brněnského pohledu na aktuální členění. Takovýto přehled nakonec zpracoval do podoby více než padesáti hesel z teorie funkční větné perspektivy pro Encyklopedický slovník češtiny (2002). Zcela bez obav můžeme tento počin označit za vyvrcholení práce Aleše Svobody v oblasti aktuálního členění věty resp. funkční větné perspektivy.[8]

Ačkoliv byla problematika aktuálního členění ústředním zájmem Aleše Svobody, mnoho ze svého času věnoval, jak již bylo zmíněno výše, i práci organizační a pedagogické. Zde je nutno připomenout jeho významný podíl na školení mladých vědců v doktorských studijních programech v České republice i na Slovensku a také množství učebních textů a skript, které vydal snad na všech univerzitách, na nichž během svého života působil. Za všechny jmenujme alespoň učebnici An ABC of Theoretical and Applied Linguistics z roku 2006, kterou napsal spolu s Teodorem Hrehovčíkem.[9]

Život Aleše Svobody byl dynamický ve všech myslitelných ohledech i v druhé polovině prvního desetiletí nového tisíciletí. Vedle pokračování výzkumu jevů funkční větné perspektivy, zvláště pak problematiky dynamických sémantických škál (viz např. stať Funkční větná perspektiva jako faktor komunikační strategie z roku 2006), se navíc Aleš Svoboda stává iniciátorem a hlavním řešitelem několika grantových projektů, z nichž je zapotřebí uvést především rozsáhlý projekt přípravy souborného vydání vědeckého díla Jana Firbase. A stejně jako u všech předchozích úkolů dává i do tohoto projektu svou veškerou energii. Dne 9. ledna 2010 však prohrává nerovný boj se závažnou nemocí a dokončení tohoto díla tak předává svým následovníkům. Přestože tito budou dále rozvíjet i hypertéma odborného života Aleše Svobody – teorii funkční větné perspektivy, troufám si tvrdit, že v rozsahu, hloubce, inovativnosti a zejména dynamice, které byl schopen právě Aleš Svoboda, již bohužel následovníků nemá.