Ekonomické téma se dnes zdá hlavním východiskem úvah o univerzitě. Avšak ekonomicko-právní vztahy jsou spojeny s univerzitami od samého začátku. Etymologií slova univerzita se dostaneme k středověkému významu latinského výrazu universitas. Oproti populárnějším výkladům, nemá tento výraz nic společného se snahou uchopit vesmír či být všeobjímající. Ve středověku universitas znamená „sdružení, jednota“ a označuje kolektivní útvar, do kterého se organizují učitelé působící na škole typu studium generale (Ceserani – De Federicis, sv. 3, s. 209).

Univerzita tedy vzniká z potřeby prosazovat i chránit zájmy vysokoškolských učitelů a jejich žáků. Oni si totiž tenkrát uvědomovali, že mají jisté znalosti a že potřebují záruky nejen kvůli osobnímu prospěchu, nýbrž i kvůli možnosti účinně bádat a předávat své znalosti mladším zájemcům. Podle místních možností jednotlivé univerzity postupně dosahovaly souboru ekonomicko-právních výsad, kterému říkáme akademická svoboda. Stručně o tom píše Hawel (2010, s. 51 – 53), detailně klasik Le Goff (1957, 1999).

Středověká univerzita se zabývala disciplínami, které odpovídají oborům pěstovaným na dnešních tradičních slovenských, českých a polských univerzitách: právo, písemnictví, lékařství, filozofie, teologie. Přírodovědecké a následně technické obory vznikaly později právě díky vývoji filozofie, po linii Mikuláš z Kusy – Francis Bacon – Galileo Galilei – René Descartes a dále, v nezávislém a nezakázkovém badatelském prostředí.

Zdůrazňuji netechničnost původních univerzit, abych upozornil na fakt, že právě neaplikované vědě města a panovníci výsadami zaručovali nezávislost. Poznali, že společnost potřebuje střediska vědeckého růstu jako předpoklad pro všeobecný pokrok.

Vysokoškolské vzdělání především humanitního typu se stalo zásadní oporou pro kariéru městského správce (např. Guido Guinizzelli) či vyhledávaného dvořana (např. Francesco Petrarca). Děti bankéřů získávaly stejný typ vzdělání a díky tomu dosahovaly významných funkcí ve městech (Giovanni Boccaccio) a dokonce se stávaly samy panovníky (Lorenzo de' Medici). Postupně se nejmocnější evropské země dostaly do rukou humanitně případně i vysokoškolsky vzdělané generace a tento typ vzdělanosti se stal povinnou výbavou každého ctižádostivého šlechtice.

Společenský nástup vysokoškolského vzdělání s významnou humanitní složkou nezapříčinila působivost beletrie. Aktivní podpora a znalost souboru norem, které řídí fungování společnosti (což obnáší též znalost dějin navrstvení takových norem a příčiny aktuálního rozdělení moci), tvořily předpoklady pro to, aby panovník a jeho spolupracovníci mohli zachovat i rozvíjet své mocenské postavení – být zbožným krutým hromotlukem jako v raném středověku už nestačilo.

Od počátku 19. století až do poloviny 20. století se tento typ vzdělání předává širším společenským vrstvám v gymnáziích a na univerzitách. Po celá staletí, ačkoli bylo možno získat vysokoškolské vzdělání i mimo univerzity, se rozvoj vědy odehrával v badatelském kontextu poskytovaném sítí univerzit. Významné vynálezy se rodily, když ne přímo na univerzitě, díky práci filozofů a vědců, kteří na univerzitě studovali a nadále spolupracovali nebo aspoň diskutovali s univerzitními učiteli. Hlavním přínosem univerzitního badatelského prostředí byla právě nezávislost, která umožňovala uplatňování kritického myšlení (jehož kořeny sahají alespoň do helenistických filozofických škol) a jeho propojení s rozvojem vědecké metody. Kromě toho, univerzity umožňovaly bádaní, které nebylo na zakázku.

Dnes už vládnoucí vrstvy nepociťují potřebu tradičního vysokoškolského vzdělání ani jeho tradiční humanitní složky. Také tento stav se označuje nálepkou globalizace. Výskyt tohoto výrazu v našem kontextu je právě ukázkou toho, co se děje na poli dnešního všeobecného vědeckého a kulturního povědomí. Následující shrnutí etymologie internacionalismu globalizace je provedeno na příkladu češtiny, avšak předpokládám, že jeho etymologie je v podstatě obdobná pro většinu evropských jazyků.

Etymologie

V záznamech Neologického lexikálního archivu (NLA ÚJČ) je první atestace českého slova globalizace (s podobou globalisace) z roku 1934 a slouží jako označení konkrétní pedagogické metody (Kartotéka NLA ÚJČ, 1934 Přítomnost 316 6, 4).

Další význam, „zevšeobecnění“, je zaznamenán v roce 1968 („Neoddělitelnou součástí přechodu na sazbovou daň z obratu je její globalizace.“ – Kartotéka NLA ÚJČ, 1968 Hospodářské noviny č. 4). První atestace slova s významem „celosvětové ekonomické propojování“ je z roku 1989 („Odvětví, v nichž globalizace zatím pokročila nejdále, jsou elektronika, komunikace...“. – Kartotéka NLA ÚJČ, 1989 Svobodné slovo 19. 5., 2d /Konkurence se zvyšuje/). Totožný význam je pro ekonomickou oblast vyjádřen už v roce 1967 pomocí „češtějšího“ tvaru globalizování (Kartotéka NLA ÚJČ, 1967 Hospodářské noviny č. 21 příl. 3a).

Význam, který nás nyní zajímá (formuluji ho následovně: proces vzniku novodobého celosvětového společného civilizačního rámce zapříčiněný působením moderní komunikační technologie a výsledný celosvětový civilizační rámec) se vyskytuje nejdříve v roce 1997 („Oslabená česká společnost vstupuje zároveň do éry globalizace a kybernetické revoluce...“ – Kartotéka NLA ÚJČ, Právo 13.3.1997 s. 10).

Polysémie výrazu globalizace není omezená na český jazyk, nýbrž je společná většině evropských jazyků. Polysémie je tedy vlastním rysem tohoto internacionalismu a, mimo jazyky původu jednotlivých inovací (francouzština a angličtina), postupné významové obohacování je spojeno s opakovanou výpůjčkou. Tento rys patří v různé míře celé čeledi výrazů se základem -global-: globální, globálně, globalizovat, globalizace, pologlobální a jiné.

Středem i původcem čeledi je přídavné jméno, které vzniklo ve francouzštině: global „celkový, všeobjímající; souhrnný; povšechný“. Toto slovo dovršilo integraci i konverzi adverbiálního sousloví běžného v postklasické latině in globo „vcelku; úhrnem; přibližně“, které se v původní podobě používá dodnes ve francouzsky psaných textech. První atestace adjektiva global je z roku 1864, ale muselo existovat už během první poloviny 19. století, protože jeho odvozenina globalement je doložena už v roce 1840 (TLFi, s.v. global).

Adjektivum bylo následně přijato angličtinou se stejným významem i ve stejné psané podobě (OED2, s.v. global), ačkoli se už v roce 1676 objevil izolovaný výskyt přídavného jména global s významem „ve tvaru koule“ – podle všeho neúspěšný novotvar anglického teologa Roberta Dixona (+ 1688), který má jen jednu další atestaci z roku 1848 (OED2, s.v. global; HTOED 01.05.07.03.06.05|02 adj.).

Vraťme se k heslu global v oxfordském slovníku. Podle něho má anglická výpůjčka v podstatě stejný význam jako původní francouzské slovo, avšak v definici je na konci přidáno též významové rozšíření: „Týkající se či obsahující souhrn jistého počtu položek, kategorií, atd.; všeobjímající, sjednocený; obzvláště: týkající se či zahrnující celý svět; celosvětový; univerzální“. (Pertaining to or embracing the totality of a number of items, categories, etc.; comprehensive, all-inclusive, unified; total; spec. pertaining to or involving the whole world; world-wide; universal.)

Podle tohoto hesla je tedy význam celosvětový jenom specifickým výskytem širšího významu všeobjímající. Kontext prvního záznamu z oxfordského slovníku z roku 1892 proplétá zeměpis s uměním i s filozofií a navádí k představě celosvětovosti, ale význam slova v tomto případě musí být onen původně vypůjčený z francouzštiny, protože článek cituje doslova francouzský výraz (ale výraz v anglickém textu musel být srozumitelný též pro středně vzdělaného severoamerického čtenáře, vzhledem k zaměření časopisu):

M. de Vogüé loves travel; he goes to the East and to the West for colors and ideas; his interests are as wide as the universe; his ambition, to use a word of his own, is to be ‘global’.“ (OED2, s. v. global, 1892, Harper's Mag. Sept. 492/2; Child, 1892, s. 492).

Z mého hlediska není významová příbuznost mezi celistvostí a celosvětovostí zřejmá a navrhuji následující mnohem pravděpodobnější příčinu anglické inovace: global až příliš intenzivně odkazuje na anglické slovo globe, jehož nejběžnější využití je ve smyslu „zeměkoule“ či „glóbus“. Anglické globe je skutečně etymologicky spojeno s latinským globus „koule, nejspíš nedokonalá jako při zimním koulování; klubko, smotek; hlouček lidí“, které je obsaženo v sousloví in globo a jím inspirovaným francouzským global. Přesto, jak jsme viděli, francouzský novotvar je vzdálený od latinského etyma, jak po stránce formální, tak po stránce obsahové a zakládá novou lexikální čeleď.

Toto jsme zjistili my etymologickým rozborem, avšak u průměrného mluvčího angličtiny přitažlivá síla známého globe zapůsobila na jinak neprůhlednou výpůjčku global a ovlivnila její význam. Máme tady tudíž klasický případ lidové etymologie na základě metonymie (zde přenos z abstraktnějšího pojmu na konkrétnější).

Lze tedy tvrdit, že k rozšíření z původního francouzského významu na pojem „celosvětový“ došlo v angličtině vlivem lidové etymologie. První jednoznačná atestace inovace v oxfordském slovníku je teprve z roku 1928, dvě následující pocházejí z roku 1943 (OED2, s.v. global, 1928 John o' London's 24 Nov. 252/1, 1943 Air Force Feb. 22 (title), 1943 Ann. Reg. 1942 283).

Právě z roku 1943 jsou i první dvě české atestace v neologickém archívu. První jednoznačně prozrazuje svůj anglický (severoamerický) původ:

Pojem globální strategie se stal východiskem četných úvah v severoamerickém tisku. Rozumí se jím na oné straně oceánu strategie, která z vlastního kontingentu [sic!] vyzařuje na celou zeměkouli. (Kartotéka NLA ÚJČ, 1943 Lid. nov. 51.)

Druhá atestace uvádí hned po internacionalismu „češtější“ ekvivalent – redakce pravděpodobně předpokládala, že pro mnoho čtenářů není nový význam zřejmý: „[...] pro globální všesvětové vedení námořní války.“ (Kartotéka NLA ÚJČ, 1943 Lid. nov. 51.)

Abychom se dostali k „civilizačnímu“ významu, který nás zajímá, chybí ještě jeden krok. Důležitou roli v tom hraje originální myslitel. V roce 1960 Marshall McLuhan – univerzitní profesor zabývající se teoretickým výzkumem na poli literatury a kulturních dějin – vydává první text, který obsahuje slovní spojení global village:

Postliterate man's electronic media contract the world to a village or tribe where everything happens to everyone at the same time: everyone knows about, and therefore participates in, everything that is happening the minute it happens. Television gives this quality of simultaneity to events in the global village.“ (OED2, s.v. global, 1960 Carpenter & McLuhan, Explorations in Communication p. XI.)

Z McLuhanova pojmu global village je odvozeno podstatné jméno globalization odpovídající českému globalizace, které jsme výše definovali „proces vzniku novodobého celosvětového společného civilizačního rámce zapříčiněný působením moderní komunikační technologie a výsledný celosvětový civilizační rámec“.

Glóbus

Reformy vysokoškolského zřízení jsou dnešními vládnoucími vrstvami často odůvodněny potřebami globalizace, a právě jsme určili, že výraz globalizace ve smyslu civilizačního procesu klade důraz právě na celosvětovost. Lze tedy říct, že konkuruje se starším internacionalismem kosmopolitismus „světoobčanství“, který je odvozen od původní řecké koiné, kde se světoobčanovi říkalo kosmopolités.

Vynechám podrobný rozbor otázky, v čem se pojmy globalizace a kosmopolitismus vzájemně liší, všimněte si ale toho, jak se jejich složení jeví ve světle klasických jazyků. Kosmopolitismus odkazuje na řecký kosmos „svět jako to, co je uspořádané, přehledné“, kdežto globalizace odkazuje na latinský globus „koule, nejspíš nedokonalá jako při zimním koulování; klubko, smotek“.

Nelze už dokázat, že generace, které studovaly podle staršího vzdělávacího paradigmatu obvyklého na evropských gymnáziích a univerzitách do poloviny 20. století, podvědomě vnímaly ve výběru termínů rozdíl mezi uspořádaným světem a smotkem. Avšak opravdu výmluvnou metaforou je skutečnost, že dnešní běžné použití výrazu globalizace spočívá na lidové etymologii.

Výskyt výrazu globalizace v našem kontextu je totiž ukázkou toho, co se děje na poli dnešního všeobecného vědeckého a kulturního povědomí. Právě jsme viděli, jak abstraktní složku global „souhrnný“ přemazalo konkrétnější globe „zeměkoule“ (navíc je mnoha uživatelům angličtiny určitě bližší ještě konkrétnější význam „glóbus“, protože pro označení zeměkoule si vystačí s mnohem běžnějším Earth). Lidová etymologie odpovídá úrovni analytického přístupu dnes dostačující pro zastávání mnoha společensky významných pozic: není důležité, jestli je lidová etymologie pravdivá, stačí to, že se bezproblémově zařazuje do kontextu každodenních zkušeností. Vědecká etymologie, naopak, je ukázkou kritického myšlení: nejdřív sbírám všechny údaje, vyčerpám všechny zdroje a předchozí výklady, až sestavím výsledný rámec, o jehož hodnotě vím, že nové hledisko či nově objevené údaje ho mohou překonat.

Výraz globalizace nabízí kouzlem nechtěného další metaforu. Označení tohoto moderního jevu spojuje mnoho lidí s představou moderního glóbu. Není řeč o masivních dřevěných glóbech, které vidíme v dochovaných starých univerzitních knihovnách – byly by pro dnešní potřeby příliš těžké – nýbrž mluvíme o dnešních dutých koulích tvořených tenkou vrstvou umělé hmoty. Takový dutý glóbus je vhodným předobrazem povrchního rádoby globálního pohledu na svět, kterému chybí některé rozměry, hlavně ten časový.

K čemu je dobré toto povrchní nekritické myšlení? Třeba k tomu, aby výrazy Arab, muslim, Íránec, Peršan byly vzájemně zaměnitelné, taktéž slova radikální, ortodoxní, integralistický. K tomu, abychom si nepředstavovali jako nejlidnatější muslimskou zemi 230miliónovou Indonésii. Abychom nemysleli na to, že nejdéle trvajícím násilným náboženským konfliktem je v Evropě stoletý krvavý vnitrokřesťanský spor mezi protestanty a katolíky v Irsku (podle Suttona – 2010 včetně aktualizací v odkazech – bylo spácháno 3589 vražd jen v období 1969 – 2010); abychom se vůbec uspokojili s výkladem, že náboženské konflikty mají hlavní příčiny v náboženstvích. Abychom trvali na řeckých, židovských a křesťanských základech evropské kultury a zároveň si neuvědomili, že v tom případě kolébka evropské filozofie i historiografie leží v dnešním Turecku, spolu s druhým nejvýznamnějším křesťanským sídlem na světě Istanbulem.

Před týdnem jsem se pozastavil nad slovy zahraničního redaktora veřejnoprávní stanice Český rozhlas. Mluvil o tom, že nejúspěšnější pro nastávající dobu bude ekonomická politika zemí, které mnozí ekonomové sdružují do zkratky BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Co je to za politiku? Samozřejmě se jedná ve skutečnosti o čtyři odlišné politiky. Hlavní dělící čára však odděluje Brazílii od ostatních. 200miliónová Brazílie se úspěšně zbavila dohledu Mezinárodního měnového fondu a investuje do sociální oblasti a do vzdělávání, včetně vysokého školství (mnozí italští mladí badatelé se tam stěhují kvůli lepším podmínkám). Její průmysl má poměrně velkou státní složku. Brazilská ekonomika investuje do technologie obnovitelných energetických zdrojů včetně motorových paliv. Tedy, na rozdíl od ostatních zmíněných zemí, razí politiku rozhodně alternativní severoamericko-evropskému bloku. Díky své ekonomické politice Brazílie dosahuje výborných ekonomických výsledků doprovázených rozšířeným všeobecným vzestupem životní úrovně, včetně nárůstu gramotnosti.

Pan redaktor neměl v úmyslu něco tajit. Jednoduše dnes není třeba tyto věci znát či je umět zohlednit, aby člověk mohl zastávat jeho pozici. Hlavně se nevyžaduje, aby zahraniční redakce ovládala španělštinu, natož portugalštinu, bez kterých si zprávy o skutečné situaci v jižní a střední Americe nemohou prověřit. Prověřovat si zprávy je součásti kritického myšlení.

Výše jsem zdůraznil, že povrchní rádoby světově globální pohled postrádá hlubší, především časový, rozměr. Uvedu příklad, který pochází z diskuse na X. Kolokviu mladých jazykovedcov z roku 2000. Jeden příspěvek vyzdvihoval výhody, které přináší nárůst v počtu lidí, kteří ovládají cizí světové jazyky – obzvláště angličtinu. Během tradiční diskuse po příspěvku jsem se zeptal, kdo z přítomných umí starořecky – nikdo. Na stejný dotaz by před padesáti lety odpověděla kladně alespoň část přítomných tehdy mladých lingvistů.

Kdyby značná část dnešních obyvatelů bývalého sovětského bloku znala hry, které Aristofanés napsal před dvěma a půl tisíciletími – hlavně Jezdce či Vosy – nebyli by zdejší občané překvapeni některými nepříjemnými doprovodnými jevy demokratického života, způsobenými nemravnými mravy některých spoluobčanů. Myslím, že by je nejen brali s větším humorem, ale také by byli pohotovější těmto nepříjemnostem předcházet, takže by nedosáhly dnešních rozměrů.

Nálepka

Pohled na svět, který sdílí velká část pracovníků v nejrozšířenějších sdělovacích prostředcích, jsem výše označil jako rádoby globální. Těsně před etymologií jsem nazval slovo globalizace nálepkou.

Upřesňuji, že nemám nic proti pokroku v komunikačních technologiích (učím informatiku pro filology, jsem správcem stránek od roku 1994, přispívám do hesel na Wikipedii) a velmi vítám posilování pocitu vzájemnosti mezi lidmi přes rozdíly v zemích původu, které je následkem nárůstu kvalitní informovanosti o jiných – i vzdálených – civilizacích.

Nic nenamítám ani proti použití termínu globalizace s původním odborným významem, který vyjadřuje vztah mezi novými komunikačními technologiemi a změnami v civilizacích na celosvětové úrovni.

Bouřím se tedy proti neoprávněnému rozšiřování množiny jevů, které jsou společně označovány slovem globalizace. Nebouřím se kvůli estetice jazyka, bouřím se proti zjednodušování a zkratkovitému myšlení, které činí lidi krotkými vůči záměrům mocných ekonomicko-politických seskupení. Zdá se mi, že se velmi často objevuje snaha přesvědčit, že jisté opatření je nevyhnutelné, protože je odůvodněno globalizací, a globalizace je přece celosvětový přirozený vývoj, proti kterému je jakýkoli odpor od začátku beznadějný. Globalizace je často používána jako nálepka, která se lepí na věci nestejnorodé, aby je představila jako vzájemně nutné: jsi proti X = jsi proti globalizaci = jsi proti internetu.

V následujících odstavcích se pokusím vyvrátit některá tvrzení o tom, jak se prý projevuje globalizace v oblasti předávání vědy a výzkumu.

Globalizuje se i akademický svět, proto musíme srovnávat, tj. měřit vysoké školy. Avšak vysoká škola je abstrakcí, čirým pojmem, není měřitelným konkrétním předmětem. To co měřit lze, jsou počty studentů, věk učitelů, množství vydaných knih, článků, patentů a uměleckých počinů. Lze měřit schopnost/ochotu výzkumníků pronikat do skupin akademiků, které ovládají rádoby globální akademický tisk s jakousi angličtinou jako publikačním jazykem, a do komisí, které rozdělují peníze.

Toto měření odpovídá myšlence, že když nelze měřit přímo vysoké školy, lze měřit jejich materiální přínos, a to je výroba knih, diplomů atd. Jenže skutečným přínosem naší práce je nemateriální příspěvek do společenského života. Stejně tak jako je rozmanitý společenský život se všemi svými rozměry (ekonomie, město, region, obec, umění, politika, technologie komunikace, zábava, zdraví, nemoc, sport, občanská sdružení, cestování, hledání člověka, pozorování hvězd ...), jsou rozmanité i způsoby, jak univerzity a ostatní výzkumná a didaktická pracoviště přispívají společenskému životu (viz Čada – Ptáčková – Stöckelová).

Pro naši úvahu je hlavním závěrem z popsané rozmanitosti dovětek, že pro různé lidi a pro různé skupiny je přínosné něco jiného v rámci naší nabídky. Proto nejenom nelze srovnávat přínos jednotlivých univerzit, ale navíc takové srovnávání postrádá smysl. Jeho výsledkem může být především zúžení činností a glajchšaltování (nikoli světovost) vysokých škol. A kdo má právo určit kritéria takové přeměny?

Globální svět nabízí studentům volbu univerzity, a proto univerzity musí soupeřit o studenty. V tomto pojetí student představuje zákazníka univerzity a ta musí ladit i balit nabídku více méně tak, jak to dělají hypermarkety pro svou anonymní klientelu. Jestliže dotáhneme metaforu o studentu a o zákazníkovi ještě dál, vyjde nám, že věda je zbožím.

Domnívám se však, že většina evropských studentů studuje na nejbližší vysoké škole, a to i z ekonomických důvodů. Pokud je student ochoten vybrat si vzdálenější školu, rozhodující je charakter města, kde instituce sídlí (evropské vysoké školy nebývají na samotě v kampusu), anebo zvučnost jejího jména či vyhraněnost oboru, který studenta zajímá. Charakter velkého města univerzita těžko ovlivní, zvučná tradice se nevytvoří během málo let. Snadné je však kontraproduktivně tupit vyhraněnost specializovaných oborů ve snaze o globalizaci/glajchšaltování.

V globální akademii odpovídají učitelé a výzkumníci určitým vzorcům, proto je vysoké školy snadno vyměňují za lepší, neprocházejí-li úspěšně pravidelnými prověrkami. Není pravda, že učitele lze snadno měnit. Za prvé kvůli provázanosti mezi vysokou školou a jejím teritoriem, která velmi často ovlivňuje různý vývoj stejného oboru ve dvou různých lokalitách. Za druhé kvůli rozdílům ve vědeckých zázemích: například knihovny mají mnohaleté dějiny, které určují jejích složení.

Otázka knihoven a zázemí vůbec se tyká též ekonomické stránky: pokud bylo 30 let soustavně investováno do literatury o syntaxi, nový lingvista zaměřený hlavně na sociolingvistiku bude kupovat mnoho nových knih (a mnohé z důležitých titulů už ani na trhu nenajde) a přitom nebude využívat už koupenou literaturu, čímž zmaří předchozí investici.

Co se týče prověrek, také pro ně platí to, co bylo řečeno o měření vysokých škol. Opravdový výkon učitele se měřit nedá a navíc takové měření postrádá smysl. Kdokoli se setkává opakovaně s formuláři výkazu vědecké práce, publikační činnosti, akreditačních materiálů apod., bude se mnou souhlasit. Proto pravidelné prověrky mají jako hlavní vnímatelný výsledek nastolení tyranie auditů, o které mluví literární vědec a filozof Konrad Paul Liessmann (2006, 2008).

Takto ho cituje Václav Bělohradský (2010, Chvála):

Rakouský filosof K. P. Liessmann ve své Teorii nevzdělanosti hovoří o tyranii auditu: „Vědění je tu definováno podle externích kriterií, typu očekávání, aplikace a užitkovosti jako vyrobený produkt, tam kde neodpovídá těmto kriteriím, musí být rychle vymazáno jako zastaralé.“ Stát nás musí před tyranií auditů chránit, poskytnout nám dlouhý čas zrání, nutný k tvorbě až možná někdy v neznámém budoucnu užitečných zdrojů. Bránit před tyranií auditů to, co se rozvíjí jen v dlouhém čase růstu celku, je zakládající funkcí státu.

Nebezpečí

Václav Bělohradský staví proti sobě prověřovací soustavu a dlouhodobé zrání vědecké znalosti. Navazuje tak na tradiční funkci univerzit, kterou jsem zmínil výše: neaplikovaná věda je nutná k všeobecnému pokroku. Vynález, ať je to nový technický nástroj jako počítačový procesor, anebo nový pojmový nástroj jako protokol http, se rodí mnoho let. Předchází mu dlouhá fáze teoretického vývoje. Fáze teoretického vývoje vypadá zpravidla jako redundantní ztráta času – její význam se projeví až potom, když přináší konkrétnější výsledky v podobě vynálezů.

Eratosthenés z Kyrény, knihovník státního alexandrijského Museia (Museion bylo starověkým předchůdcem středověkých univerzit) a první odborník, který sebe označil slovem filolog (Vránek 1974), už v 3. století před n. l. spočítal rozměry zeměkoule, ale první pokusy středomořských mořeplavců přeplout západní oceán přišly až více než půl druhé tisíciletí později. Potíž je právě v tom, že o teoretickém výzkumu nelze předem vědět, jestli povede ke konkrétním výsledkům. Proto se nedají předem odůvodnit náklady spojené s takovým výzkumem.

I když jsem zde zdůraznil propojení mezi redundantním teoretickým výzkumem (viz pojem redundantní kapacita u Bělohradského 2010, Chvála) a vynálezem, rozhodně nechci hájit postoj, podle kterého je užitečná jenom ta věda, která povede ke konkrétním vynálezům. Humanitní vědy nevedou zpravidla k vynálezům, nýbrž prohlubují naši znalost o člověku a o lidské společnosti.

Třeba historie se zabývá tím časovým rozměrem, který rádoby globální pohled, jak jsem ho popsal výše, postrádá. Popisuje důvody a hledá skutečné příčiny takzvaných náboženských válek. Připomíná minulá rozhodnutí vládnoucích kruhů a poukazuje na jejich dobré i špatné následky. Ukazuje analogie mezi dnešními a minulými opatřeními, naznačuje, že jistým rozhodnutím užitečným pro určitou skupinu lidí se pravděpodobně znovu dostaví stejná škoda pro většinu obyvatelstva, jaká byla zaznamenána v minulosti.

Filologie rozebírá texty, objasňuje jejich význam, propojuje je s jinými texty, zasazuje obsažené myšlenky do neočekávaných či opomenutých souvislostí. Pomocí nástrojů filologie lze pozorovat vývoj slovní zásoby a vnímat podobnosti ve výrazivu některých veřejných osob, které se naopak představují jako vzájemně nekompatibilní. V poslední době je obzvláště zajímavé srovnávat hovory některých současných státních činitelů s projevy exponentů minulých totalitních režimů.

Humanitní vědy popisují společnost a lidi, jací jsou. Tím znesnadňují manipulaci s obrazem naší společnosti a hlavně s naším pohledem na ni, jinými slovy s naším diskurzem o ní. Právě kontrola nad tímto diskurzem – Václav Bělohradský ji nazývá diskurzivní hegemonie (2010, Dispensa, s. 5) – je jedním z klíčů, které umožňují vládnoucím vrstvám vládnout.

Pro toho, kdo chce určovat vývoj ve společnosti nad hlavami většiny občanů a omezit jejich účast v rozhodovacím procesu, pěstovaní humanitních věd na nezávislé státní vysoké škole představuje nejenom nežádoucí plýtvání ekonomickými prostředky, nýbrž i nebezpečí.

Humanitní vědy totiž používají jako nástroje projevy kritického myšlení. V rozboru, který jsem v tomto textu vyložil, jsem použil právě badatelské nástroje, které mi poskytly rétorika a lingvistika: metonymii, metaforu, etymologii. Tento popis důsledků pohledu rádoby globálních postojů, které se projevují v aktuálních návrzích reformy vysokých škol a výzkumných ústavů, je tedy aplikací kritického myšlení.

Na závěr ukázka redundantní humanitní vědy: Bělohradského (2010, Chvála, včetně krácení) citát Čapkova výkladu o rozdílu mezi robotem a člověkem v RUR.

Člověk, to je něco, co dejme tomu cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku a vůbec potřebuje dělat spoustu věcí, které jsou vlastně zbytečné (…), když má třeba tkát nebo sčítat. Naftový motor nemá mít střapce a ornamenty (…). A vyrábět umělé dělníky je stejné jako vyrábět naftové motory (…), jaký dělník je prakticky nejlepší? Ten, který má nejmíň potřeb. Mladý Rossum vynalezl dělníka s nejmenším počtem potřeb (…), vyhodil všechno, co neslouží přímo práci. Tím vlastně vyhodil člověka a udělal Robota.