Letos jsme svědky série oslav ku příležitosti 20. výročí existence Slezské univerzity v Opavě. Při podobných událostech bývá dobrým zvykem připomínat nejen samotný akt založení, ale zejména osobnosti, které se na vzniku či následném rozvoji instituce zásadní měrou podílely. A pokud některá z nich slaví zároveň důležité osobní jubileum, je o důvod více ohlédnout se a rekapitulovat. V této souvislosti bych zde rád vzpomenul nedožitých osmdesátin profesora PhDr. Josefa Hladkého, CSc. (* 30. 6. 1931 – † 5. 1. 2008), který v 90. letech pomáhal budovat Oddělení anglistiky a amerikanistiky při současném Ústavu cizích jazyků FPF SlU. Ačkoliv byl prof. Hladký zaměřením primárně jazykovědec, pokusím se v tomto článku upozornit na některé všestrannější momenty jeho díla, v nichž prokázal a tvůrčím způsobem rozvinul zájem o otázky literární.

Josef Hladký se narodil v Brně, v Brně studoval, pracoval a tam také zemřel. Po vzoru svého otce, středoškolského učitele latiny a řečtiny, a jak vždy rád dodával, díky iniciačnímu vlivu knihy Chrám i tvrz Pavla Eisnera, absolvoval filozofickou fakultu, konkrétně obor anglický a nizozemský jazyk. Studia angličtiny zakončil v roce 1956 diplomovou prací o komplexní kondenzaci, a třebaže jeho školitel prof. Josef Vachek usiloval o to, aby talentovaný student zakotvil na katedře jako asistent, politická garnitura rozhodla na deset let jinak. Než mu byl nástup na katedru v roce 1965 konečně umožněn, pracoval Hladký zprvu jako tlumočník a překladatel, poté jako odborný asistent katedry jazyků Elektrotechnické fakulty Vysokého učení technického. Následujících více než čtyřicet let bylo již ve znamení interní spolupráce s brněnskou univerzitou. Za tu dobu Hladký získal postupně téměř všechny pedagogické i vědecké hodnosti související s jeho oborem (PhDr. 1967, CSc. 1980, doc. 1995, prof. 1997), úspěšně fungoval na pozici vedoucího katedry anglistiky FF MU (1971–1980), na pozici děkana filozofické fakulty (1990–1994) a na sklonku života jako vedoucí katedry anglického jazyka PdF MU (2000–2003).

V odborném zaměření Josefa Hladkého lze vysledovat čtyři základní tematické okruhy, které paralelně rozvíjel od samotného počátku své publikační činnosti (viz Golková, 1991). Jsou to (1) lexikologie a lexikografie, (2) konfrontační jazykověda a lingvistická charakteristika, (3) historický vývoj anglického jazyka a (4) dějiny anglistiky. Zájem o tyto oblasti lingvistického bádání nebyl věcí náhodné volby, naopak měl svou vnitřní logiku. Vykrystalizoval ze souhry několika činitelů, z nichž tři považuji za nejmarkantnější: povahové vlastnosti prof. Hladkého, skutečnost, že měl díky studiu holandštiny znalosti širšího kontextu germánských jazyků, a to jak v jejich synchronní, tak i vývojové podobě, a především dokonalá průprava v jazykové koncepci Pražské školy, kterou měl možnost získat přímo u pramene, od jednoho z předních členů generace prvních žáků Pražského lingvistického kroužku Josefa Vachka.

Kdo profesora Hladkého poznal osobně, zná vášeň, s jakou sbíral anglické slovníky a jiné lexikografické příručky. Hladký o lexikální složce jazyka často psal, nové slovníky recenzoval, několik jich dokonce sám sestavil (např. Zrádná slova v angličtině, 1990). Svými příručkami Nebojme se angličtiny (1991) a A functional onomatology of English (1994) navazoval na analytické komparace a jazykovědné charakteristiky, jak je realizoval zakladatel Pražské školy Vilém Mathesius. Hladkého A guide to pre-modern English (2003) stále patří mezi nejlepší učebnice vývoje angličtiny české provenience. Podobně jako Josef Vachek také Josef Hladký patřil mezi nejsoustavnější propagátory a historiografy anglistických studií u nás, což mimo jiné dokládá editorstvím vzpomínek na svého učitele Josef Vachek v dopisech a vzpomínkách (společně s T. Hoskovcem, 1998).

Hladký připomínal prof. Vachka také v dalších směrech: organizátorským úsilím, snahou vypomáhat tam, kde to bylo zapotřebí, a talentem pedagogickým. Mezi jeho organizátorské „majstrštyky“ patří založení tradice česko-slovenských (posléze mezinárodních) konferencí anglistů, amerikanistů a kanadistů pořádaných na půdě FF MU, z nichž ta památná první se konala v roce 1986. V letech devadesátých Hladký souhlasil s nabídkou Aleše Svobody a po šest let dojížděl do Opavy, kde svou autoritou pomohl zaštítit vznik nového anglistického pracoviště. I díky jeho působení byly „devadesátky“ sice časově první, přitom však zlatou érou opavské anglistiky, na kterou mnozí dodnes s nadšením vzpomínají. Studenti měli možnost poslouchat přednášky prof. Aleše Svobody, z Ostravské univerzity za nimi vážil cestu prof. Stanislav Kavka a z Olomouce prof. Josef Jařab. Co jméno to osobnost lingvistiky či literární vědy mezinárodního významu. Prof. Hladký byl tou pomyslnou třešničkou na dortu, jakkoli by s tím ve své přirozené skromnosti nesouhlasil. Třebaže na první pohled –nevýrazný, pedagogicky – dokonalý.

Již při letmém nahlédnutí do bibliografie Josefa Hladkého je zajímavé pozorovat, jak vedle klíčových monografií a studií souvisejících s jeho odbornou specializací nenápadně figurují položky neobvyklé, mnohdy až překvapivé. Někdo by jim možná nepřikládal větší význam, osobně jsem však toho názoru, že právě ony dotvářejí ucelený pohled na dílo prof. Hladkého, na mnohost jeho zájmů. Těm, kteří neměli možnost setkat se s prof. Hladkým tváří v tvář, navíc kompletují představu o něm jako o člověku.

Josef Hladký nebyl lingvista v úzkém slova smyslu, mnohem lépe mu sluší označení filolog. Hladký byl vskutku milovník jazyka. Platí pro něj to stejné, co řekl o dalším významném českém jazykovědci Pavlu Trostovi Jan Čermák (2010: 8): „Nikdy nepřestal být rozněcován slovy.“ Jako jeden z posledních frekventantů Hladkého proslulého doktorandského semináře Četba staroanglických a středoanglických textů si moc dobře pamatuji, jak mu při analýzách Prologu k Chaucerovým Canterburským povídkám zářily oči, jak se zaujetím vyprávěl o vrcholném středověku, o různých etapách vývoje evropských jazyků a literatur (a to nejen germánských), jak sršel vtipem a jedna kulturně-historická informace střídala druhou. Jeho detailní obeznámenost s dějinami anglické literatury byla nepřehlédnutelná. Vtělil ji do několika studijních materiálů, z nichž nejzáslužnější je výbor ze starší anglické a skotské poezie (Selections from older English and Scottish poetry, 1996). Zahrnul do něj příklady z řady anglosaských skladeb, vždy v původním znění, v doslovném anglickém převodu, v moderním anglickém překladu a někdy i s přiloženým českým překladem z pera Viléma Mathesia. Dnes jsou sice všechny dostupné v antologii Jako když dvoranou proletí pták (2009), přesto zůstává výbor, i díky mnohastránkovým komentářům, cenným materiálem. Hladkého antologie navíc obsahuje texty dostupné mnohem obtížněji, jako například ukázky pozdně středověké lyriky, madrigalů či skotských písní.

Že byl široce rozkročený filologický přístup Josefu Hladkému vlastní, dokládá i jeho skriptum Úvod do studia anglického jazyka (společně s J. Chovancem, 1999). Začleňuje do něj pasáže mapující dlouholeté české kontakty s anglickým prostředím. Na konkrétních příkladech (Komenský, Thám, Šedivý, Tandler, Mácha, Kolár, Čelakovský, Frič, Malý, Sládek) ilustruje český zájem o anglickou literaturu a překlady z ní. Zde je na místě podotknout, že některé současnější překlady také recenzoval (např. Čermákův komentovaný překlad staroanglického heroicko-elegického eposu Béowulf). Hladký ve skriptech připomíná oboustranné, jazykově-literární zaměření prvních představitelů české anglistiky Viléma Mathesia, Bohumila Trnky a Otakara Vočadla. Neváhá začlenit hesla o představitelích české literárněvědně orientované anglistiky, jmenovitě o Zdeňku Vančurovi, René Wellekovi, Ladislavu Cejpovi a Františku Chudobovi.

Hladkého literárněhistorická či literárněkritická činnost měla ještě jeden rozměr: editorský. V roce 1978 Josef Hladký sestavil příručku Zpěvník anglických písní. V osmdesátých letech následovala série brožurek upomínajících na kolegy z literární sekce brněnské katedry anglistiky a amerikanistiky Jessie Kocmanovou, Samuela Kostomlatského a Aleše Tichého. Po mnoho let byl Hladký taktéž editorem mezinárodně uznávaného časopisu Brno studies in English, který obsahoval jak lingvistickou, tak literární sekci. Vrcholem editorských aktivit Josefa Hladkého byla příprava vydání Pamětí a jiných rukopisů Viléma Mathesia (2009), zahrnujících mj. Mathesiovy juvenilní verše. Vlastního vydání rozsáhlého svazku, který vhodně doplnil Vachkův výbor z Mathesiova díla Jazyk, kultura a slovesnost (1982), se prof. Hladký bohužel nedožil.

Odchod profesora Hladkého znamenal pro českou a slovenskou anglistickou obec obrovskou ztrátu. Přišla o všestranného, pracovitého, erudovaného, pedagogicky a organizačně nadaného vědce a učitele. Nejen na základě jeho bibliografie lze rozpoznat, že byl zastáncem široce koncipovaného studia anglistiky, v němž je rovnocenný důraz kladen na jazyk, literaturu a historicko-kulturní kontext, to vše v úzké provázanosti. Svými lingvistickými (a zčásti také literárněvědnými zájmy) Josef Hladký připomíná J. R. R. Tolkiena. Nejde pouze o to, že se oba zaobírali nejstaršími etapami vývoje anglického jazyka a literatury. Co je spojovalo především, bylo shodné vnímání filologie jako celistvé vědní disciplíny. Troufám si tvrdit, že pokud Hladký četl (a je velmi pravděpodobné že ano) Tolkienovu přednášku na rozloučenou s Oxfordskou univerzitou (in Netvoři a kritikové a jiné eseje, 2006), v níž autor Hobita a Pána prstenů kritizoval čím dál větší rozluku, či dokonce přímo soupeření jazyka a literatury, bez výhrady by se s ní ztotožnil.