Úvod

Jistě nikoho příliš nepřekvapilo, že když na letošní rok připadlo 100 let od úmrtí Karla Maye (a 170 let od jeho narození; * 25. února 1942 – † 30. března 1912), setkalo se u nás toto výročí s nemalým zájmem široké veřejnosti. V průběhu roku vyšla řada článků v předních českých časopisech (např. Tvar, Lidé a země, Koktejl), Mayovo jméno se skloňovalo na různých rozhlasových stanicích, filmové verze jeho příběhů nabídla televize Barrandov, a to bohužel včetně těch nejméně zdařilých. Po stopách německého autora se vydalo rovněž několik zajímavých výstav, z nichž ta nejaktuálnější (v Náprstkově muzeu) měla vernisáž 24. října, a pokud se nic nezmění, potrvá až do jara 2013. S předstihem navíc ke čtenářům doputovala grafická novela Ve stínu šumavských hvozdů (2011), v níž Old Shatterhandovi zkříží cestu Božena Němcová, a také překlad knihy Petera Henische O touze stát se indiánem (2010), ve které se pro změnu Karel May setkává s Franzem Kafkou.

Jak vidno, i po sto letech německý romanopisec láká a inspiruje. Potvrzuje to i Petr Mašek, kurátor výše zmíněné výstavy u Náprstků, podle jehož slov Češi vždycky patřili mezi „nejhorlivější a nejvytrvalejší“ obdivovatele Mayova literárního odkazu.[1] Zároveň se však vždy našli i tací, kteří na jeho díle nenechali nitku suchou. Vedle literárních kritiků, pochybujících o uměleckých kvalitách Mayových povídek a románů, to byli třeba zeměpisci nebo historikové, kteří věnovali nemálo času a energie, aby doložili, kolika faktografických nepřesností a pochybení se Karel May ve svých knížkách dopustil. Letošní oslavy tyto protichůdné postoje k „první německé pop-hvězdě“ potvrdily. Na jedné straně chvála, uznání, či dokonce adorace. Na straně druhé odmítnutí, pohoršení, náznaky výsměchu. Opět jsme mnozí (včetně mě) podlehli nostalgické náladě. Opět zazněly tradiční argumenty, že May místa, o nichž psal, buďto nikdy nenavštívil, nebo až dlouho poté, kdy už většinu svých prací publikoval.

Když jsem se v posledních dnech nad Karlem Mayem zamýšlel, uvědomil jsem si, že mezi komentátory jeho díla najdeme představitele mnohých vědních oborů, ale jen zřídkakdy zástupce lingvistiky. Přitom i oni by si mohli snadno přisadit a ukázat, jak chybně May zachází např. s indiánskými jmény nebo proč je jeho popis komunikace domorodých Američanů problematický. Mým cílem je ovšem něco jiného. Rád bych zde připomněl, že indiáni z knih Karla Maye měli nejen svébytnou kulturu, kterou – a tady musíme dát kritikům zapravdu – autor nezřídka závažně zkresluje, ale rovněž mluvili rozmanitými jazyky, z nichž mnohé dnes ztrácejí své mluvčí a postupně vymírají. Na příkladu tří kmenů vystupujících v jedné Mayově knize chci ukázat, že stačí jedno století, aby se z jazyků s pevnou základnou mluvčích staly jazyky čelící ohrožení zániku.

Vánoce

Po delším zvažování, kterou z knížek Karla Maye vybrat jako výchozí bod pro mé záměry, nakonec zvítězil román Vánoce. Nešlo ani tak o to, že zde máme co dočinění s jednou z jeho méně známých knih, a čtenáři neznalí kompletní Mayovy tvorby se tak mohou dozvědět něco nového. Důvodem nebyl ani fakt, že jde o mou nejoblíbenější mayovku, do níž se o vánočním čase – a ten se neúprosně blíží – každoročně s chutí začtu. Klíčovým kritériem byla shoda okolností (autor si toho totiž nejspíš nebyl vědom), která způsobila, že v textu vystupují tři indiánské kmeny, antropologicky sice řazené do stejného kulturního areálu (mezi tzv. indiány severních Plání), jazykově ovšem velmi odlišné, a tím i zajímavé. Zatímco Šošoni hovoří jedním z aztécko-tanoanských jazyků, Vraní indiáni přináleží k jazykům hokansko-siouanským a Krvaví indiáni k jazykům algonkinsko-mosanským.

Toto třídění vychází z klasifikace Edwarda Sapira, který v roce 1929 rozdělil jazyky severně od Mexika do šesti makro-rodin; kromě již zmíněných tří vymezil ještě jazyky eskymácko-aleutské, na-dené a jazyky penutijské. S výjimkou první makro-rodiny zahrnují všechny zbývající kategorie několik dalších rodin/skupin, případně jeden či více jazykových izolátů (Salzmann 1997: 74). Jak lze předpokládat, Sapirovo členění není přijímáno bezvýhradně. Konkurenční klasifikace nabídli Carl a Florence Voegelinovi (1966) nebo Lyle Campbell a Marianne Mithunová (1979). Další známou klasifikaci, tentokráte již s ohledem na domorodé jazyky všech tří Amerik, předložil Joseph Greenberg (1987). Zajímavý klasifikační pokus – aplikující metody glottochronologie – pochází z pera ruského lingvisty působícího v USA Dimitrije Leščinera.

Než přikročím k (socio)lingvistickému popisu vybraných jazyků, tj. šošonštiny a jazyka Vran a Krvavých indiánů, je s ohledem na mayovské výročí vhodné připomenout dějovou linku románu Vánoce, mj. proto, že i ony slaví jubileum: letos to je 115 let, kdy kniha vyšla poprvé. Jak již bylo naznačeno, jde o román v českém prostředí spíše polozapomenutý. Hlavním důvodem je jeho křesťanské vyznění, které může za to, že celá čtyři desetiletí po roce 1948 nesměl oslovit čtenáře v novém vydání.

Děj knihy, jež v prvním porevolučním vydání (v nakladatelství Toužimský a Moravec v roce 1992) nesla podtitul Příběhy z cest a ve vydání druhém (ve stejném nakladatelství o pět let později) podtitul z Krušných hor do hor Skalistých, začíná v Německu – jak jinak – ve vánoční čas. Hlavními hrdiny jsou dva gymnaziální studenti – mladý Karel May a jeho nešikovný přítel Carpio –, kteří se o vánočních prázdninách vydávají na výpravu ze Saska do Čech.[2] Seznamují se zde s ženou, jejím malým synem a vážně nemocným otcem. Ten brzy umírá a jen díky finanční pomoci studentů se žena s chlapcem dostane do Brém a odtud do Ameriky, kde na ni čeká její muž. S sebou si veze kopii vánoční básně, kterou složil poezií lapený May, spolužáky přezdívaný Sapfó.

Zvláštním řízením osudu se všichni opět po letech setkávají v Americe. Z Maye se stal Old Shatterhand, z Carpia roztržitý a nedospělý Old Jumble („Zmatkář“) zneužívaný strýcem, z ženy manželka lovce kožešin Hillera, jehož zajali Vraní indiáni, a z jejího syna právník, usilující o navrácení rodinného majetku, který jim byl v Evropě zabaven, a o znovunabytí ztraceného společenského postavení. Shatterhand a Vinnetou se vydávají napříč pláněmi do Skalistých hor Hillera osvobodit, překonávají nástrahy kladené Krvavými indiány a s pomocí Šošonů přivedou dobrodružství ke zdárnému konci. Zachrání i Carpia, jehož zesláblé tělo ovšem nezvládne drsné zimní podmínky a na Štědrý večer v náruči svého přítele umírá. Útěchu mu přináší Mayova vánoční báseň.

Zde jedna poznámka. Navzdory všem kritikům je spravedlivé konstatovat, že Karel May nepsal svévolně a nežongloval s fakty, jak se mu někdy podsouvá. Naopak se snažil o to, aby faktografická rovina jeho knih byla co nejpřesnější. Sbíral informace, načítal relevantní publikace. Např. indiánské kmeny jsou ve Vánocích lokalizovány velmi přesně. Oblast, v níž se román odehrává, skutečně spadala do sféry vlivu Šošonů, Vran a Černonožců (Krvaví indiáni jsou jejich podkmenem). Jak navíc v rozhovoru pro časopis Tvar připouští Stanislav Komárek,[3] i zoologická stránka Mayových knih je více méně v pořádku. Mezi další obhájce Karla Maye, kteří mohou podat kvalifikovaný soud, patří rovněž etnograf, cestovatel a dlouholetý ředitel Náprstkova muzea Václav Šolc.[4] Zdá se tedy, že případné chyby nejdou ani tak na vrub Mayovi jako spíše některým, dnes již překonaným informačním zdrojům, s nimiž spisovatel pracoval.

Šošoni

Jazyk Šošonů spadá do juto-aztécké podskupiny aztécko-tanoanských jazyků.[5] Ta se kromě šošonštiny skládá z dalších přibližně třiceti jazyků, které lze dále rozčlenit na severní (šošonské v širším smyslu slova) a jižní (tzv. sonorské). Z jazyků jižní větve jsou nejznámější jazyky nahuaské (též aztécké), zejména nahuatl – jazyk říše Aztéků. Dále mezi ně patří jazyky pimské.[6] (pima, o’odham, tepehuan), taracahitijské (tarahumara, guarijio) a coracholské (cora, huichol). Do severní větve se řadí hopijský jazyk, tübatulabalský jazyk, jazyky takické (mj. vymřelé jazyky kitanemuk, serrano nebo alliklik) a jazyky numické. Numické jazyky dělíme na západní (jazyk mono a severní pajutština), jižní (jazyk kawaiisu a jižní pajutština) a centrální, mezi něž patří vlastní šošonština společně s komančtinou (jazykem tradičních nepřátel Apačů) a jazykem timbisha (viz Mithunová 1999: 539–540).

Juto-aztécká jazyková rodina se rozpadla před cca 5000 lety. Jednotlivé podskupiny a jazyky se pak vyvíjely relativně samostatně a existují mezi nimi nemalé rozdíly. Mezi obecné znaky juto-aztéckých jazyků patří „polysyntetičnost, inkorporace, hlavoznačnost a velké množství derivačních sufixů a prefixů“ (Pokorný 2010: 189). Za charakteristické rysy šošonštiny (Newe daigwape) – v porovnání s češtinou například – lze považovat výraznou aglutinaci, převládající slovosled SOV, postpozici pomocných slov a auxiliárních sloves, tři mluvnické pády (subjective, objective, possessive), duál, neexistenci gramatického rodu, desonorizaci krátkých samohlásek na konci slov po souhláskách ch, k, p, s, sh, t a ts či pohyblivý přízvuk (Crumová et al. 2001: 7–25).

Názory na počty mluvčích šošonštiny se značně liší. Čermák (2001: 325) uvádí 5000 osob, hlavní autorita v oboru Mithunová (1999: 541) pouze něco přes jeden tisíc uživatelů. Sčítání lidu z přelomu milénia (U.S. Census Bureau, Washington, D.C) dospělo ke svým způsobem kompromisnímu číslu necelých 3000, což šošonštinu řadí do druhé desítky nejpočetnějších indiánských jazyků USA (Gouldová & Loether 2002: 3). Ani v tomto případě ovšem nemáme jistotu, zda byla během sčítání oslovena celá šošonská populace a zda každý, kdo se prohlásil za mluvčího šošonštiny, hovoří skutečně plynně, nebo zda zná pouze několik málo frází, které využívá v omezeném počtu komunikačních situací. Každopádně počet rodilých mluvčích šošonštiny v posledních letech značně poklesl a předpokládá se, že zůstává pouze několik stovek osob, které ji užívají každodenně jako svůj první jazyk (Crumová et al. 2001: 8).

Souzeno podle geografického ukotvení příběhu Vánoc v oblasti dnešního státu Wyoming patří Mayovi Šošoni do tzv. východní větve, jejíž členové se navzdory ostrým střetům s okolními kmeny udrželi v prostoru Velkých plání, žili životem lovců bizonů a dnes sídlí v rezervaci Wind River, kterou sdílí s indiány kmene Arapaho. Mezi mluvčími z Wind River a jejich šošonskými bratranci z rezervací v Idahu či v Nevadě[7] existují určité nářeční rozdíly, jež se promítají i do podoby ortografického záznamu jazyka, přičemž východní dialekty užívají systému Malindy Tidzumpové z roku 1970.

Vrány

Jazyk Vraních indiánů (též Apsaroků či Upsaroků) se řadí do západosiouanské podskupiny hokansko-siouanských jazyků. Je tak příbuzný s ne méně než deseti dalšími jazyky domorodých kmenů z prostoru Velkých plání a prérií, z nichž mnohé jsou Čechům známé i díky románům Karla Maye. Na mysli mám např. jazyk kmene Assiniboin (z něhož pocházela Ribanna – román Vinnetou), kmene Osage (náčelník Šahko Matto – román Old Surehand) či Mandan (Vohkadeh – román Syn lovce medvědů). Příbuzné jsou rovněž jazyky kmene Winnebago, Ponka nebo Kansa. A zejména hidatština, která se od „crowštiny“ oddělila teprve před 300 až 800 lety (Matthews 1979). Pochopitelně nelze nezmínit ani lakotštinu, která je velmi oblíbená mezi českými „euroindiány“, a to přesto, že to byli právě oglalští Lakotové, kdo zabil Vinnetoua.

O popularizaci lakotštiny se významně zasloužil český lingvista a antropolog Jan Firethunder Ullrich, mj. svým bilingvním vydáním lakotských mýtů. V něm lakotštinu charakterizuje jako polysyntetický jazyk, pro nějž je charakteristická velmi jednoduchá morfologie podstatných jmen a naopak velmi komplexní morfologie sloves, časovaných pomocí afixů a infixů. „Zásadní je dělení na akční a stavová slovesa. Mezi druhá zmíněná spadají i slova zařazovaná v jiných jazycích obvykle mezi jména (podstatná i přídavná) a dokonce mezi příslovce a další neohebné druhy“ (Ullrich 2002: 280). Obdobná charakteristika platí i pro jazyk Vraních indiánů (srov. Graczyk 2007).

Poslední verze katalogu Ethnologue z roku 2009 uvádí, že počet mluvčích „vraního“ jazyka dosahuje čísla 4350. Z toho ovšem 77 % patří do nejstarší věkové kategorie, nad 66 let. Znalost jazyka u mladších generací je mnohem slabší a předškolní děti jazyk údajně nepoužívají vůbec. Třebaže většina členů kmene je bilingvních, 80 % z nich upřednostňuje před mateřským jazykem angličtinu. Trochu optimističtější náhled přináší Graczyk, který jazykovou situaci Vraních indiánů komentuje následovně: “Unlike many other native languages of North America in general, and the northern plain in particular, the Crow language still exhibits considerable vitality: there are fluent speakers of all ages, and at least some children are still acquiring Crow as their first language“ (2007: 1). Díky tomu, že většinová populace Vraních indiánů sídlí v jediné rezervaci (v jižní Montaně), nedisponuje jazyk výraznějšími nářečními variantami.

Zajímavý rys jazyka Vraních indiánů (Apsaalooke), související s jeho expresivní funkcí, přináší Silverová a Miller (1997: 165): “In Crow (Montana) a curse can be ‘you are a ghost’, meaning you are practically invisible, crazy, and alone in the world; ‘you have no one to talk to,’ meaning, all your relatives are gone, there is no one to support you, and hence you cannot be of any account; ‘no one at all owns you,’ meaning you completely lack emotional ties, no one cares for you or feels for you; or a person can be likened to a lower animal.”

Krvaví

Jazyk Krvavých indiánů je ve skutečnosti dialektem černonožštiny, tj. jazyka, který se řadí do algonkinské podskupiny algonkinsko-mosanských jazyků. Algonkinské jazyky se podle svého rozšíření obvykle dělí na východní (např. jazyk Abenakiů, Delawarů, Mikmaků, Mohykánů či Pequotů), centrální (jazyk Foxů, Kríů, Miamíů, Odžibvejů, Potawatomíů, Sauků nebo Šóniů) a prérijní (jazyk Arapahů, Černonožců a Šajenů), čímž je také naznačeno, že patří k prostorově nejrozmáchlejším jazykovým skupinám Severní Ameriky (srov. Campbell 1997: 152). Díky brzkému kontaktu s bílými misionáři (zdatnými to lingvisty) patří také k nejlépe zdokumentovaným.

Z kmenů hovořících algonkinskými jazyky se u Karla Maye setkáme nejčastěji s těmi z oblasti prérií; vedle Krvavých indiánů v románu Vánoce zejména s Šajeny (např. v románu Old Surehand). Podobně jako Lakotové i Šajeni patří mezi oblíbený kmen českých „euroindiánů“. Velkou pozornost jim věnuje Roman Tadič, který šajenštinu charakterizuje následovně: „Šajenština je spolu s černonožštinou a vymřelou beotučtinou z New Foundlandu algonkinským jazykem nejvzdálenějším původní proto-algonkinštině. Typologicky jde o jazyk polysyntetický, aglutinující a tonální. Moderní ortografie šajenštiny využívá pouhých 13 písmen a znak pro ráz, který čeština nezapisuje. Šajenština nezná např. b, d, l, r, u, z. Samohlásky se vyslovují až pěti různými tóny, kromě prostředního především vysokým a velmi vysokým tónem. Některé samohlásky jsou neznělé (šeptané). Předpokládá se, že šajenština má až 40 různých koncovek plurálu. Podstatná jména jsou životná a neživotná. Zájmena nerozlišují rod, zato mají exkluzivní a inkluzivní tvary. Větné členy zaujímají ve větě pevné postavení“ (2009: 18–19).

Hned několik těchto rysů – především gramatických – je příznačných i pro černonožštinu. Tou podle Mithunové (1999: 336) plynně hovoří 5000–8000 mluvčích, z nichž pouhá stovka žije na území Spojených států amerických, konkrétně v rezervaci v severozápadní Montaně, a zbytek na území Kanady – v rezervacích v jižní Albertě. Kromě pravé černonožštiny (Siksika) je třeba počítat i se dvěma dialekty: (1) Piegan (Apatohsipiikani) a (2) Kainaa (tj. nářečí Krvavých indiánů).

Jako pozoruhodný příklad expresivní stránky jazyka Černonožců uvádí Silverová a Miller (1997: 165) vulgarismy související se smrtí: “Death, especially of a relative, is a […] frequent theme for verbal abuse. In Blackfoot (northern Plains) it is delivered in the third person: máipaxkóxsinisikápokomipúminàs ‘his (meaning: your) lice have a very bad-death-dirty taste’.”

Ochrana

Má se zato, že před příchodem Evropanů existovalo v oblastech severně od Rio Grande více než 300 jazyků. Na konci minulého století, tedy nějakých pět set let později, Michael Krauss (1996) vyčíslil, že do dnešních dnů přežilo pouhých 210 jazyků, z toho 175 na území USA a 35 v prostorách Kanady. Jinými slovy: dvěmi třetinami „předkontaktových“ jazyků se stále hovoří, což někdo může vnímat jako nemalý úspěch, obzvláště pokud zohledníme nevstřícné podmínky, jimž byly indiánské jazyky vystaveny. Na druhou stranu: většina těchto jazyků čelí ohrožení zániku, neboť jen asi 20 (11 %) má aktivní mluvčí mezi členy nejmladší generace (Krauss 1996: 176).

Problematice ohrožených jazyků se v poslední době aktivně věnuje mezinárodní organizace UNESCO, která pro tyto účely provozuje interaktivní Atlas jazyků v ohrožení (UNESCO Atlas of the World’s Languages in Danger). Jeho hlavním cílem je zmapovat míru ohrožení u co nejvyššího počtu jazyků a podílet se na koordinaci revitalizačních programů. UNESCO třídí „ohrožené“ jazyky do pěti hlavních kategorií: na jazyky (1) zranitelné, (2) v ohrožení, (3) ve vážném ohrožení, (4) v kritickém ohrožení a (5) vymřelé. Jako kritéria jim slouží počty mluvčích, mezigenerační jazyková výměna, jazykové postoje, posuny v jazykovém užívání s ohledem na situační kontext, vládní a institucionální podpora, typ a kvalita jazykové dokumentace, návaznost na nová média, existence vzdělávacích materiálů, proporce mluvčích v rámci celkové etnické populace.

Třebaže počty mluvčích řadí jak šošonštinu a černonožštinu, tak i jazyk Vraních indiánů do druhé desítky nejpočetnějších indiánských jazyků USA a Kanady, UNESCO je hodnotí jako jazyky v ohrožení (Vrány a Černonožci) a ve vážném ohrožení (Šošoni). Je potěšující vidět, že komunity jednotlivých kmenů si jsou těchto rizik vědomy a snaží se nepříznivý stav zvrátit, často v úzké spolupráci s lingvistickými pracovišti. Na revitalizaci šošonštiny např. spolupracuje Centrum pro studium indiánských jazyků Utažské univerzity v Salt Lake City, na revitalizaci černonožštiny Pieganský institut, podporovaný Katedrou jazykovědy Montanské univerzity v Missoule, a na obnově „vraního“ jazyka kmenová vysoká škola Little Big Horn se sídlem v rezervaci Vraních indiánů. I tak je ovšem budoucnost těchto i většiny dalších nativních jazyků Severní Ameriky nejistá.

Závěrem

Pokud pomineme první část, tak se román Vánoce odehrává někdy v 70. letech 19. století. V té době vrcholil tlak bílých přistěhovalců na domorodá etnika obývající Velké pláně a přilehlé oblasti Skalistých hor. Šošoni, Vraní indiáni, Černonožci a další indiánské kmeny byly postupně zatlačovány do rezervací, kde byly nuceny vzdát se tradičního způsobu života kočovných lovců bizonů a adaptovat se na nové podmínky. V době, kdy Karel May knihu psal, tedy v devadesátých letech předminulého století, zasáhl již asimilační proces většinu prvků osobité indiánské kultury, a to včetně jazyka. Politika americké vlády, negativní a násilné působení škol a křesťanství, vliv angličtiny, to všechno vedlo k nebývalé kulturní a jazykové erozi, která měla za následek narušení etnické identity a celkové vykořenění původních obyvatel amerického kontinentu.

May si byl těchto změn dobře vědom. Nemohl sice předpokládat, že postačí jen sto let, aby se domorodé jazyky jeho indiánských hrdinů ocitly na pokraji vyhynutí. Těžko mohl předvídat sílu, s jakou se na jejich „ústupu“ bude podílet technologický pokrok americké společnosti, především v jeho době dosud netušený rozvoj moderních médií. Již na konci 19. století ovšem tušil a neustále, i když mnohdy nepřímo, na to upozorňoval, že bez humánního přístupu, vzájemného respektu, a především trvalé ochrany bude bohaté kulturní dědictví amerických indiánu navždy ztraceno. Knihy Karla Maye jsou jedním velkým varováním. V něm vidím hlavní odkaz oblíbeného německého spisovatele mého dětství. Proto má smysl se k němu vracet i v dospělosti.