PHILOLOGICA.NET
An Online Journal of Modern Philology ISSN 1214-5505
 

Za indiánskými jazyky A. V. Friče

[A. V. Frič and His Amerindian Languages]

Miroslav Černý

2014-11-13

On the occasion of the 70th anniversary of the death of Alberto Vojtěch Frič, a prominent Czech traveler, ethnographer, and botanist, the article presents a few notes on the present-day language situation in Paraguay, a South American country Frič loved most.

V letošním roce si připomínáme sedmdesát let od chvíle, kdy tento svět opustil významný český cestovatel, etnograf-indianista, botanik a spisovatel Alberto Vojtěch Frič (1882–1944). Navzdory dobovým kontroverzím dodnes patří mezi nejmilovanější české osobnosti, což mj. dokládá trvalý zájem médií o jeho životní osudy.[1] Ty navíc slouží jako inspirace pro nevšední kulturní počiny, z nichž bych vyzvedl komiks Lucie Lomové Divoši (2011). Velkou část zásluh za trvalou přítomnost A. V. Friče v současné kultuře je třeba přiznat jeho dědicům, kteří o odkaz Dlouhého lovce dobře pečují a propagují jej u nás i v zahraničí. Díky jejich nejen publikačním aktivitám byly českému čtenáři zpřístupněny takové knižní skvosty, jako například příběh Čerwuiše (tzv. Červíčka), paraguayského Indiána z kmene Čamakoko, kterého kdysi Frič přivezl s sebou do Prahy, nebo přenádherná edice fotografií italského malíře Boggianiho (1861–1901), zabitého nejspíš právě Čamakoky, jehož pozůstalost Frič v Jižní Americe zajistil, a tím zachránil pro další generace. Zatím poslední položkou do Fričovy bibliografie je Indiánská knížka (2012), na které spolupracoval jeho indiánský vnuk Rodolfo Ferreira Frič. Skutečně: dnes už je potvrzeno, že láska, kterou Frič na cestách zahořel k jedné indiánské dívce, došla naplnění a v Paraguayi žijí Indiáni s příměsí české krve.

Mým cílem v následujícím krátkém povídání není podat zhuštěný popis Fričova života a tvůrčího díla, to už mnohokrát udělali jiní a jistě lépe, než by se to podařilo mně, např. Josef Kunský (1961), Jiří a Miloslav Martínkovi (1998), Vladimír Rozhoň (2005) nebo Michael Borovička (2010).[2] Já se zaměřím pouze na jeden vybraný aspekt Fričova působení v Jižní Americe, na aspekt lingvistický, vezmu si ho za východisko a pokusím se jej usouvztažnit s tématy, které Fričovy cestovatelské a vědecké aktivity aktualizují pro současnost. To vše ale pouze v nástinu a, pokud možno, populárně-naučnou formou.

Je všeobecně známo, že A. V. Frič patřil k typu cestovatelů, kteří si rovnocenným přístupem k domorodým obyvatelům vysloužili jejich úctu, respekt a přátelství, mohli s nimi sdílet všední i nevšední chvíle, a poznat a pochopit tak jejich způsob života. V případě Friče šlo o domorodé kmeny z oblastí Gran Chaco a Mato Grosso, mezi nimiž strávil nejvíce času a nejlépe pronikl do jejich svébytných kultur. Součást Fričova etnografického výzkumu tvořilo také studium nativních jazyků. Obvykle se uvádí, že sestavil slovník třiceti šesti indiánských jazyků; zde je ale třeba mít na paměti, že šlo o slovníky neúplné, některé obsahovaly pouze několik desítek hesel, navíc bez zásadnějších jazykovědných analýz a komentářů. Frič byl zcela jistě výborný botanik, zejména co se kaktusů týká, a svérázný národopisec, ovšem jeho jazykovědné schopnosti bychom si rozhodně neměli idealizovat. Fričovy lingvistické zásluhy osobně vidím spíše v tom, že dokázal podnítit následné, tentokráte skutečně kompetentní jazykovědné bádání v prostoru jihoamerického areálu. Za jeho pokračovatele lze považovat Čestmíra Loukotku (1895–1966), autora dnes již sice překonané, ale kdysi ceněné klasifikace jihoamerických indiánských jazyků.[3] Z žijících autorů na Friče nepřímo navazují František Vrhel, ten svými typologicky orientovanými studiemi, a Lenka Zajícová, ta například svým zájmem o sociolingvistickou situaci v Paraguayi.

Z výše řečeného je zřejmé, že právě Paraguay byla Fričově srdci nejbližší a že k jejím domorodým obyvatelům cítil největší náklonnost. Již za svého života, v průběhu opakovaných výprav za Čamakoky a dalšími kmeny, si Frič všímal postupující eroze jejich původního života a vyjadřoval obavy nad jejich budoucností. Dnes, osmdesát pět let po uplynutí poslední Fričovy cesty za oceán, vidíme, až jak daleko asimilace nativních kultur Paraguaye pokročila. Ze všech kmenů obývajících divoké prostory paraguayského Chaka zbývá pouze malá populace Indiánů Ayoreo, kteří dosud nepřišli do kontaktu s majoritní společností; dokonce jsou poslední nekontaktovanou nativní skupinou Jižní Ameriky mimo oblast Amazonie.[4] Zbývající etnika byla nucena se přizpůsobit novým podmínkám a opustila tradiční životaběh. Společně s kulturními změnami u nich paralelně došlo i k posunu v jazykovém užívání, kdy domorodí mluvčí postupně opouštějí nativní jazyky ve prospěch jazyka většinové populace.

Zde je třeba okamžitě dodat, že v kontextu jihoamerických států platí Paraguay za specifickou výjimku; jde o jedinou zemi, které se podařilo prosadit do pozice národního jazyka domorodý jazyk. Tímto jazykem je guaraní; status národního jazyka má také španělština.[5] Platí ale, že více než 90 procent paraguayských obyvatel hovoří právě guaraní (zatímco španělštinou pouze 60 procent). Guaraní navíc považují za klíčový prvek své identity a jen stěží se může považovat za Paraguayce ten, kdo tímto jazykem nehovoří. Mohlo by se zdát, že v prostředí, které je vstřícné k jednomu domorodému jazyku, budou dobře prosperovat i jazyky dalších nativních komunit, tak tomu ale není. Jak dokládá UNESCO Atlas of the World’s Languages in Danger (2010), naprostá většina paraguayských jazyků čelí tu větší tu menší míře ohrožení své existence.

UNESCO klasifikuje ohrožené jazyky do pěti hlavních kategorií: na 1) jazyky zranitelné, 2) v ohrožení, 3) ve vážném ohrožení, 4) v kritickém ohrožení a 5) na jazyky již vymřelé, tedy bez žijících mluvčích. Za klíčová kritéria rozhodující o tom, do které kategorie bude jazyk zařazen, se považuje těchto devět faktorů tzv. jazykové vitality: počty mluvčích, mezigenerační jazyková výměna, jazykové postoje, posuny v jazykovém užívání s ohledem na situační kontext, vládní a institucionální podpora, typ a kvalita jazykové dokumentace, návaznost na nová média, existence vzdělávacích materiálů, proporce mluvčích v rámci celkové etnické populace. Na území Paraguaye se tak údajně nachází dvanáct ohrožených jazyků: z toho jeden zranitelný (nivaclé), pět v ohrožení (aché, maká, manjui, mbya guarani a sanapaná), čtyři ve vážném ohrožení (chorote iyojwa´ja, lengua, tapieté, toba-maskoy) a dva v kritickém ohrožení (chamacoco a guaná).

Slovo „údajně“ je namístě, jelikož v různých zdrojích můžete narazit na odlišné informace. Například v katalogu Ethnologue: Languages of the World (2014) zjistíte, že podle jeho autorů je počet mluvčích čamakokštiny výrazně vyšší (1600), než jak je uvedeno v databázi UNESCO (40), která v tomto případě zprostředkovává chybná data. Oba zdroje se ovšem shodnou na tom, že čamakokština patří k jazykům ohroženým, třebaže Ethnologue používá jinou kategorizaci. Mimo jiné tomu nasvědčuje i poznámka Yvonny Fričové, editorky Indiánské knížky a manželky Fričova českého vnuka, když píše, že Rodolfo Ferreira Frič upřednostňuje při čtení Bible španělskou verzi, ačkoli se aktivně podílel na vytvoření její čamakokské podoby. Na tomto příkladu zřetelně vidíme, že mluvčí jazyka čamakoko používají mateřštinu pouze v omezeném počtu komunikačních situací. V řadě jiných upřednostňují či jsou nuceni užívat jazyk většiny (guaraníjštinu nebo španělštinu). A to někdy i v případech, kdy komunikují mezi sebou, neboť zdaleka neplatí, že každý etnický Čamakoko mluví jazykem čamakoko (išir). Někteří Čamakokové jazyk neovládají vůbec, jiní pouze nedostatečně.

Území, které obývají Čamakokové a další Fričem milované kmeny, patří mezi tzv. language hotspots, tj. oblasti světa s vysokou jazykovou diverzitou, vysokou mírou jazykového ohrožení a nepostačující úrovní jazykové dokumentace.[6] Právě v těchto regionech vymírají jazyky nejkvapněji, a pokud tomuto procesu směřujícímu k jazykové smrti chceme zabránit, je třeba rychle zasáhnout. Za příklad hodný následování mohou posloužit aktivity projektu Living Tongues Institute for Endangered Languages, jehož členové (zejména lingvisté Gregory Anderson a David Harrison) mapují situaci ohrožených jazyků v různých částech světa, a kde je to zapotřebí, pomáhají s jazykovou dokumentací a revitalizací. V souvislosti s Čamakoky můžeme uvést jejich Chamacoco Talking Dictionary, online slovník čamakokštiny, který obsahuje více než tisíc hesel v podobě audio nahrávek, a také odbornou asistenci při vzniku řady učebních materiálů.

Z českých organizací se o situaci u Čamakoků zajímá – nikterak překvapivě – občanské sdružení Checomacoco, založené českými potomky Alberta Vojtěcha Friče s cílem pomáhat jihoamerickým příbuzným. Škoda jen, že jejich činnost dosud postrádá jazykovědný rozměr, podobný tomu zmíněnému o odstavec výše. Věřím, že Dlouhý lovec by tento typ podpory ocenil. Málokomu leželo zachování původních jihoamerických kultur a jazyků na srdci více než jemu.

Poznámky

[1] Viz např. dokument České televize Karai Pukú z cyklu České stopy.

[2] O Fričovi samozřejmě existují i monografické publikace, např. Lovec kaktusů Karla Crkala či Lovec života Václava Deyla. Žádné z nich se však dosud nepodařilo pojednat o osobnosti Dlouhého lovce komplexně, žádná nezohlednila všechny aspekty jeho života a díla.

[3] Srov. Campbell (1997: 80–82).

[4] Ayoreové patří mezi nejohroženější přírodní národy Jižní Ameriky. Jejich přirozené prostředí v severním Chaku ničí dřevařské společnosti, a to takovým tempem, že jsou tito lovci a sběrači nuceni upouštět od polokočovného způsobu života. Jejich jazyk patří do stejné jazykové rodiny (zamucoan) jako jazyk Čamakoků.

[5] K významným jihoamerickým domorodým jazykům patří vedle guaraníjštiny také kečuánština a ajmarština. V Peru a Bolívii platí oba jazyky za jazyky úřední.

[6] Mezi další “language hot spots" patří oblasti severozápadu Severní Ameriky, východní Sibiře nebo severní Austrálie.

Literatura

Borovička, M. Cestovatelství. Praha: Paseka, 2010.

Campbell, L. American Indian Languages. Oxford: Oxford University Press, 1997.

Crkal, K. Lovec kaktusů. Praha: Academia, 1983.

Deyl, V. Lovec života. Praha: Mladá fronta, 1954.

Frič, A. V. Indiáni Jižní Ameriky. Praha: Orbis, 1977.

Frič, A. V. Čerwuiš. Praha: Titanic, 2011.

Frič, A. V., Frič, R. F. Indiánská knížka. Praha: Titanic, 2012.

Holmes, J. An Introduction to Sociolinguistics. London: Routledge, 2013.

Humplík, A. A. V. Frič. Praha: Klub českých turistů, 1947.

Kunský, J. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961.

Lewis, M., Simons, G., Fennig, Ch. (eds.). Ethnologue: Languages of the World. Dallas: SIL International, 2014.

Lomová, L. Divoši. Praha: Labyrint, 2011.

Loukotka, Č. Classification of South American Indian Languages. Los Angeles: University of California, 1968.

Martínek, J., Martínek, M. Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri, 1998.

Moseley, Ch. (ed.). Atlas of the World’s Languages in Danger. Paris: UNESCO, 2010.

Rozhoň, V. Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti. Praha: Skřivan, 2005.

Vrhel, F. Apuntes tipológicos sobre las lenguas nativas del Paraguay. Praha: Univerzita Karlova, 1981.

Zajícová, L. Jazyky a lingvistika v Paraguayi. Slovo a slovesnost 1, 2003, s. 40–51.

[Viewed on 2017-06-26]
Philologica.net is published by
Albis - Giorgio Cadorini
(From 2004 to 2016 the journal was published by
The Vilém Mathesius Society,
Opava, Czech Republic)
Copyright © 2003-2017, Philologica.net