Úvod

K těmto několika poznámkám mě podnítil článek „Mizející hlasy džungle“ Vojtěcha Koteckého (Reflex 47/2014). Autor v něm hovoří o dramatickém úbytku živočišných druhů, především v tropických oblastech, a naznačuje cesty, jimiž by šlo tento proces zpomalit či zvrátit. Název článku by se dal ovšem ještě výstižněji použít jako metafora pro situaci týkající se jazyků, neboť i mezi nimi můžeme pozorovat významné snižování počtu. Podobností mezi biosférou a tím, co lingvista Michael Krauss nazývá logosférou, najdeme ale mnohem víc.

Umenšování jazykové diverzity se přitom netýká pouze tropů. Naopak. Jde o globální fenomén, který postihuje všechny kouty planety. Podobně jako živé organismy i jazyky v minulosti mizely a jiné přicházely, avšak tempo, v jakém jazyky umlkají dnes, je nesrovnatelně vyšší a je poprvé skutečnou hrozbou. Stačí se podívat na statistiky, které říkají, že cca 96 % jazyků promlouvá ústy pouhých 4 % světové populace, a je nabíledni, že řada jazyků nutně čelí významnému ohrožení ztráty své existence, jelikož postrádají dostatečně bohatou základnu mluvčích, kteří by zaručili užívání jazyka v dalších generacích.

Jazyková diverzita a míra jejího ohrožení

Pokud se přidržíme paralel ze světa zvířat (a rostlin) a světa slov, nemůžeme si nevšimnout, že v obou případech platí za nejrozmanitější části naší planety oblasti soustředěné kolem rovníku. Tak jako většina živočišných a rostlinných druhů bytuje v relativně úzkých pásmech severně a jižně od nulté rovnoběžky, můžeme totéž pozorovat u jazyků. Jako reprezentativní příklad lze uvést Papuu Novou Guineu, jejíž biologická i jazyková pestrost je doslova dechberoucí.

Ke statistikám zastoupení přírodních druhů se jako laik vyjadřovat nechci, na to by s mnohem větší jistotou odpověděl známý český přírodovědec Vojtěch Novotný, který je na Papui Nové Guineji více než doma. U statistiky lingvistické ale snad neuděláme chybu, když řekneme, že se zde nalézá přibližně 700 jazyků. A pokud bychom nebrali v úvahu rozdíly mezi jazyky a dialekty, jež jsou – přiznejme si – vždy tak trochu nejednoznačné, dobrali bychom se čísla ještě mnohem vyššího. Proč tomu tak je, srozumitelně ilustruje Jared Diamond v jedné z kapitol své výjimečné knihy Svět, který skončil včera.

Stručně a zjednodušeně řečeno jde o kombinaci historických, sociálně-ekonomických a ekologických faktorů. Tropické oblasti se vyznačují vysokou biologickou produktivitou, a tudíž dokáží uživit větší počet samostatných komunit, a to na relativně malém území. Počasí v tropech je navíc relativně stálé a výkyvy mezi jednotlivými sezónami nevelké, což přispívá soběstačnosti společenství, která mohou setrvávat na jednom místě, jejich členové nejsou nuceni cestovat za obchodem, a nedostávají se tak do větších kontaktů s jinými jazykovými komunitami. Papua Nová Guinea je k tomu ekologicky velmi různorodá – nalézají se zde vysoká pohoří i nížiny –, takže zde vedle sebe a nezávisle na sobě existují skupiny s rozličným ekonomickým zaměřením: zemědělci, rybáři aj. Nemalou roli hraje i obtížná dostupnost papuánského vnitrozemí, která znesnadnila a zbrzdila koloniální snahy evropských mocností, a tím i rozšíření dominantních evropských jazyků na úkor jazyků domorodých.

Papua Nová Guinea patří mezi lingvistické areály, které se anglicky označují jako tzv. language hotspots. Jde o regiony světa vyznačující se vysokým stupněm jazykového ohrožení, vysokou jazykovou diverzitou a nepostačující úrovní jazykové dokumentace. Navíc se zde tzv. menšinové jazyky musejí vyrovnávat s vlivem jazyků dominantních (angličtiny, francouzštiny, španělštiny či portugalštiny). Kromě PNG se k nim řadí např. severní Austrálie, západní Afrika nebo centrální Jižní Amerika, tedy opět oblasti ležící v tropech, jakkoli najdeme language hotspots také v jiných klimatických pásmech (např. na západě Kanady či ve východní části Sibiře).

A tady můžeme vypozorovat další podobnost mezi světem přírody a světem slov. Jsou to právě území situována v tropech, kde dochází k významnému úbytku jak přírodních druhů, tak jednotlivých jazyků. Kotecký uvádí, nyní už v globálním měřítku, že „mezi roky 1970 a 2010 zmizelo ze světa 52 procent obratlovců“. V jiných zdrojích se lze dočíst, že od roku 1600 planeta přišla údajně o 500 zvířecích druhů a 650 rostlinných druhů. Podle katalogu Ethnologue: Languages of the World (2014), který je nejpřesnější databází mapující jazykovou pestrost světa, se ještě nedávno na naší planetě hovořilo 7106 jazyky, které šlo rozdělit do 420 jazykových rodin. Z tohoto počtu jich do současnosti vymřelo minimálně sto. Ne tedy sto jazyků, ale rovnou sto jazykových rodin, což znamená, že přibližně jedna čtvrtina jazykové pestrosti světa je minulostí. Ze zbývajících jazyků je minimálně 40 % ve vážném ohrožení.

Slova, jako „údajně“ či „minimálně“, jsou zcela na místě, neboť naše znalosti určitě neodpovídají realitě, ať už se to týká biodiverzity nebo jazykové diverzity. Je to dáno tím, že o řadě přírodních druhů a jazyků nemáme dosud žádné zprávy, jiné nebyly dostatečně popsány. Má se za to, že 80 % rostlinných a živočišných druhů nebylo prozatím identifikováno. Jen nějakých 10 % jazyků se může pochlubit kvalitní dokumentací. Ti, kteří jsou za vědecké výzkumy zodpovědní, v našem případě biologové a jazykovědci, o tropy nejeví velký zájem. Proč taky? Je tam horko, pořád tam prší a řádí tam životu nebezpečné nemoci. Výsledkem je, že v tomto terénu bádají pouze čtyři procenta všech přírodovědců, jazykovědců bude ještě méně.

Proč menšinové jazyky chránit?

Co do ochrany, tady je třeba připustit, že je na tom biosféra podstatně lépe. Ať už se to týká osvěty, získávání financí a následně i reálných výsledků, jazykovědci mají ve srovnání se svými kolegy z přírodních oborů mnoho co dohánět. Ne že by si sami nebyli vědomi důležitosti ohrožené jazyky chránit, už jen z důvodu vědeckých. Hlavní potíž tkví v tom, že na rozdíl od přírodovědců, kteří již dokázali veřejnosti vysvětlit nezbytnost zachování biologické pestrosti světa, jim se něco podobného v souvislosti s jazyky nepodařilo a téma ochrany a revitalizace zanikajících jazyků vyvolává nemalé kontroverze.

Z řad těch, kteří zachování jazykové diverzity zpochybňují, se nejčastěji ozývají tři argumenty. Zaprvé, že mnohem lepší než vícejazyčnost planety by bylo, kdyby všichni hovořili pouze jedním jazykem – a je vlastně úplně jedno jakým. Že by tak ubylo neporozumění, či dokonce válek, protože by se všichni lidé společně domluvili. Že bychom se konečně zbavili babylonského prokletí. Podobná tvrzení však vycházejí z hluboké neznalosti věci. Stačí se přece podívat do historie, třeba Spojených států amerických, a nelze nevidět, že největší válečný konflikt v jejich národních dějinách – občanskou válku – vybojovali mluvčí stejného jazyka – anglického. Pravda je jednoduše taková, že tím, že budeme hovořit pouze jedním jazykem, vzájemným konfliktům nezabráníme. Chyba je někde jinde!

Dalším, nejspíš tím nejagresivněji podávaným argumentem, jsou peníze. Kdykoli je kýmkoli nadneseno téma finanční podpory projektů za záchranu menšinových jazyků, okamžitě se ozvou hlasy argumentující, že čelíme jiným, důležitějším, sociálně-ekonomickým výzvám, jež je nutno řešit přednostně. Ukázalo se ale, že například multietnické státy (USA, Kanadu, Austrálii aj.), potýkající se s nezaměstnaností, alkoholismem či kriminalitou, tedy s potížemi, které jsou běžně spojovány se společensky znevýhodněnými menšinami, vyjde mnohem levněji, pokud budou investovat do jazykové a kulturní emancipace těchto minoritních a stigmatizovaných skupin, která jim dodá patřičné sebevědomí, životní jistotu a s tím i motivaci vzdělávat se, usilovat o obstojné zaměstnání a kvalitní a plnohodnotný život. Řešení formou sociálních dávek, vyšších nákladů na zdravotní péči či financování provozu věznic je dražší a chybí mu efektivita. Zdá se, řečeno slovy české jazykovědkyně Ivony Kučerové, která má zkušenost s projekty na ochranu nativních jazyků Kanady, že stabilizace a posílení jazyků je jediným způsobem, jak řešit ekonomickou a sociální deprivaci menšinových společenství.

Konečně třetím argumentem je tvrzení, že je jen na jazykovém společenství, aby se postaralo o zachování vlastního jazyka. S tímto se dá částečně souhlasit. Pokud jazyková komunita nemá o přežití svého jazyka zájem, pokud tímto směrem nevyvíjí žádné úsilí, pak je nejspíš opravdu nejlepší daný jazyk pouze popsat pro jazykovědné účely a nechat ho jít. Pokud ale mají mluvčí menšinového jazyka upřímnou snahu mateřštinu zachovat a volají o pomoc, měli bychom toto volání vyslyšet, neboť tak jako každý člověk, i každý jazyk má právo na svobodnou existenci. Tato práva jsou na mezinárodním poli reprezentována hned několika dohodami a dokumenty, např. Všeobecnou deklarací lingvistických práv, schválenou 6. června 1996 v Barceloně. Existují taktéž další, na více lokální úrovni; pro Evropu je např. relevantní Evropská charta regionálních či menšinových jazyků z roku 1992.

Navíc ochrana jazykové diverzity je v našem zájmu, a to i v případech, kdy se týká jazyků, s nimiž se v životě běžně nesetkáme. Hlavní důvody obšírně a lépe, než bych to dokázal já, popsali jiní (David Crystal, Claude Hagège, David Harrison, Nicholas Evans nebo náš Leoš Šatava), proto zde uvedu pouze ten, který opět usouvztažňuje biosféru s logosférou.

Je to už téměř klišé, ale skutečně platí, že v jazycích domorodých menšin lze nalézt informace, jež mohou posloužit rozvoji mnoha vědeckých disciplín, genetiku, farmakologii nebo medicínu nevyjímaje. Moderní věda není všespasitelná a údaje díky ní vyzískané zdaleka nejsou úhrnné. Mnoho dosud neznámého a pro život člověka užitečného se skrývá v málo známých jazycích. Tak jako se během osídlování světa byli schopni přizpůsobit rozmanitým přírodním podmínkám lidé, adaptovaly se na různorodá prostředí i jejich jazyky. Výsledkem je úzká sounáležitost, která činí z jazyků efektivní nástroje pro přežití lidí v různých ekosystémech. Domorodé jazyky se vyznačují vysoce funkční taxonomií biologických skupin, kdy jednotlivá pojmenování organismů vypovídají mnohé o jejich možném využití v každodenním životě, při obstarávání potravy, při jejím zpracovávání, při léčení různých nemocí apod. Cenné informace o tom, kde, kdy, proč a jak nakládat s přírodními zdroji, obsahují taktéž tradiční lunární kalendáře nebo doprovodná mytologická vyprávění, která tak mají nejen rituální a estetickou, ale rovněž nezpochybnitelnou poznávací hodnotu.

Např. za nedávným objevem prostratinu, léku, jež efektivně působí proti viru HIV typu 1, stojí konverzace mezi etnobotanikem Paulem Coxem a samoanským kmenovým léčitelem jménem Epenesa Mauigoa, který vědce upozornil na léčivé účinky kůry stromu Homalanthus nutans. Kdyby se Cox jako dítě misionářů působících na Samoi nenaučil samoanštinu, nikdy by k tomuto rozhovoru a následnému objevu nemohlo dojít.

Ve slovní zásobě jazyka indiánů kmene Seri z oblasti Kalifornského zálivu byly zase objeveny informace o mořské plodině Zostera marina L. (vocha mořská) s vysokou nutriční hodnotou. Jde o jediný známý druh „obilí“, který k pěstování nepotřebuje sladkou vodu. Lexikum jazyka seri navíc reflektuje znalosti související se způsobem, jak s touto plodinou nakládat. Měsíc duben se tak označuje jako xnois iháat iizax (tedy „měsíc sklizně vochy“). Počátek sklizně signalizuje pták, který se za ní potápí do moře. V domorodém jazyce ho nazývají xnois cacáaso (volně „ten, který zvěstuje čas sklizně vochy“).

Ochrana jazyků funguje

Bylo vyčísleno, že každoročně přicházíme přinejmenším o dvacet pět jazyků, což jinými slovy znamená, že pokud toto hrozivé tempo nezpomalíme, do konce století přijdeme přibližně o polovinu všech dosud existujících jazyků a společně s nimi o údaje nenahraditelného významu. Jedním z klíčových úkolů, který náš svět čeká a který bude muset lidstvo do budoucna vyřešit, se týká úživnosti narůstající populace a uchování biologických zdrojů, které máme pro tyto účely k dispozici. Jazyky, jako spojnice člověka s přírodou, mohou nabídnout relevantní informace a ponaučení o tom, jak pečovat o naši planetu. Nejprve ale musíme zabránit jejich erozi, stejně jako se již snažíme zabránit rozpadu ekosystému.

Že šance na alespoň částečné zvrácení mizení jazyků existuje, dokládají události z posledních let. Ukazuje se, že postupně přibývá jednotlivců, organizací a institucí (státních i soukromých), které svůj tvůrčí potenciál a energii věnují právě jazykové revitalizaci. Zároveň posiluje lobby za oficiální uznání menšinových jazyků vládami některých států, což je nesmírně důležité, neboť pouze jazyky s úředním statutem mají šanci, aby dlouhodobě prosperovaly. S radostí sleduji, jak moc jsou některé programy jazykové obrody efektivní, např. revitalizace maorštiny, velštiny, havajštiny nebo severní sámštiny.

Z oblasti tropů lze uvést šuárštinu, tj. mateřštinu světově proslulých ekvádorských lovců lebek, s nimiž se česká společnost více seznámila díky obsáhlému cestopisu Hanzelky a Zikmunda již v padesátých letech minulého století. I když se život Šuárů od té doby výrazně proměnil, je tato indiánská komunita co do prosazování svých kmenových práv velmi aktivní a urputně se brání asimilaci do majoritní společnosti. Důležitým okamžikem pro stabilizaci šuárštiny bylo dosažení dvojjazyčného vzdělávání šuárských dětí (ve španělštině a šuárštině) a ústavou garantovaného statutu tzv. oficiálního jazyka interkulturní komunikace. Obě události dávají šanci na udržení šuárštiny minimálně do blízké budoucnosti.

Aby to nevypadalo příliš jednoduše, je dobré zdůraznit, že obnova a rozvoj nativního jazyka je vždycky komplexním procesem, kterému leckdy paradoxně brání nikoliv restrikce politické či vzdělávací, nýbrž omezení pramenící z kulturních tradic a zvyklostí domorodých obyvatel. Zajímavým dokladem je jazyk mati ke (marri ke), jímž se hovoří v severní Austrálii, na pobřeží Arnhemské země. V tuto chvíli tímto jazykem plynně vládnou pouze dva lidé: Patrick Nudjulu a Agatha Perdjert. Pár desítek mluvčích má částečnou znalost. Problém je, že jak pan Patrick, tak i paní Agatha o svou jazykovou kompetenci přicházejí, jelikož si již několik desítek let nemohou pohovořit s někým, kdo jejich jazykem vládne tak dobře jako oni. Proč si nepovídají spolu? Jsou to sourozenci a kultura mati ke zakazuje, aby po dosažení dospělosti zůstávali bratr se sestrou ve vzájemném kontaktu.

Důvody, proč spolu někdy poslední mluvčí určitého jazyka nekomunikují, mohou být mnohem prozaičtější. Například Manuel Segovia a Isidro Velazquez, poslední uživatelé mexického jazyka ayapaneco, spolu údajně nekomunikují, jelikož měli v minulosti spory, na které nedokázali ani po letech zapomenout.

Optimističtější zprávy pro zachování jazykové diverzity světa jsou ty, jež dokládají, že výjimečně dokonce dochází k obnově třeba již několik století mrtvých jazyků. Že je to reálné, víme od dob, kdy povstala hebrejština. Na území Evropy je typickým dokladem zmrtvýchvstání keltského jazyka z Cornwallu – kornštiny, která po dvou stech letech zarputilého mlčení opět promlouvá ústy asi 500 osob (dalších 1000 má částečnou znalost).

Z druhé strany Atlantiku lze uvést oživení jazyka indiánského kmene Miami (Mayaamia), který kdysi obýval teritoria dnešních amerických států Indiana, Ohio a Michigan. Jeho oživení bylo ve srovnání s kornštinou o dost komplikovanější. Jednak došlo v průběhu dějin k relokaci kmene z původní domoviny do tzv. indiánského teritoria v dnešní Oklahomě, takže byla přerušena úzká vazba jazyka na prostor, v němž se utvářel. Jednak podobně jako další jazyky domorodé Severní Ameriky miamštinu neformovala kultura písma, šlo o jazyk původně předliterární. Naštěstí díky činnosti misionářů (jakkoli vedené s jediným cílem) patří miamština k lépe zdokumentovaným jazykům a v archivech se nachází dostatek jazykových dat, s nimiž mohou lingvisté pracovat, což se také stalo. Klíčovou úlohu sehrál Daryl Baldwin, který se na základě jazykovědných analýz začal jazyku učit a nakonec ho ovládl do takové míry, že v něm postupně začal zaškolovat svou ženu, děti a další zájemce z řad členů kmene. Vznik skutečně funkční řečové komunity je sice ještě v nedohlednu, první krůčky ale již byly učiněny.

Coda

Co říci na závěr? Je pochopitelně pravda, že jazyky vždycky vymíraly, ovšem tempo, s jakým k tomu dochází v naší generaci, nemá v historii obdoby. Pokud připustíme, že každý jazyk má svou specifickou hodnotu a krásu – a já pevně věřím, že všichni jsme si vědomi, o jak výjimečný fenomén jde, vždyť co nás definuje jako člověka více než jazyk, který užíváme –, nezbývá než dát za pravdu těm, kteří volají po zachování jazykové diverzity, a to nejen v oblastí džunglí. Chce to ale ještě něco víc než jen vyjádření souhlasu a podpory. Je nezbytné jednat. Menšinové jazyky a jejich mluvčí zažívají svou osudovou hodinu. A třebaže existuje šance na pozitivní obrat, bez naší pomoci to určitě nezvládnou.