Nejde o to, co chceme slyšet, ale o to, co bychom měli vědět. Alespoň ti autoři, kteří chtějí posluchačům a čtenářům sdělit něco skutečně závažného a smysluplného, o to vždy usilují. V tomto článku si kladu za cíl ukázat, že ne vše, co po metodické a formální stránace dokonale vyhovuje požadavkům jazykovědy a věd příbuzných, je nezbytně nutné považovat za závažné a smysluplné. Pro některé čtenáře z řad filologů možná tento článek nebude obsahovat to, co by si o své práci rádi přečetli, ale v každém případě pojednává o tom, co by rozhodně měli vědět.

V jazykovědě tomu bylo vždy tak, že popis formální stránky jazyka byl tou nejvyšší metou. Je poměrně snadné popisovat a klasifikovat to, co je zjevné, měřitelné, formálně jednoznačné a identifikovatelné. Protože se věda obecně zabývá věcmi měřitelnými, uchopitelnými a hmotně reprezentovanými, je jazykověda orientována na systematický popis forem, paradigmat, zjevných pravidel a výjimek z těchto pravidel. Nelze zpochybnit to, co je zaznamenáno, fakticky změřeno či ověřeno, na příkladech zdokumentováno a statisticky podloženo.

Jako jeden z nejlepších příkladů praktické užitečnosti znalosti systému jazyka je nesporně precizní ovládnutí metodologie výuky cizích jazyků. Z tohoto důvodu byly vytvořeny cizojazyčné učebnice, slovníky a praktické jazykové příručky, které systematicky představují daný jazyk v komplexní a co možná nejdokonalejší perspektivě, aby si jej mohli studenti co nejlépe osvojit. Každý zasvěcený odborník dobře ví, že se nejedná jen o zvládnutí slovní zásoby, gramatiky a výslovnosti.

Jazyk je natolik komplexní, že vše, co obsahuje, je relevantní. Formální jazykověda velmi elegantně popsala stratifikaci jazyka a nastínila důležitost kontextové spojitosti jazykových prostředků a mimojazykových skutečností, ke kterým se tyto prostředky váží. Upozornila na zajímavosti kulturní podmíněnosti sémantiky a pragmalingvistické stránky komunikace a konečně i toho, co lze označit jako jazykovou kompetenci mluvčího. Toto vše je velmi praktické a potřebné pro zvládnutí cizího jazyka na vysoké úrovni, a proto bych rád na tomto místě poděkoval všem, kteří mou cestu za poznáním obohatili tím, že mi jako studentovi odhalili část svého know-how.

Jelikož se logicky předpokládá, že ze všech uživatelů jazyka jsou to právě jazykovědci či filologové, kteří mají o jazyce nejlepší povědomí, nejlépe a do největší hloubky mu rozumějí a své poznání by měli být schopni nejlépe formulovat, chci vznést v této souvislosti dotaz, který považuji za velmi aktuální. Budu proto vystupovat jako čtenář, který má opravdový zájem o jazyk, který je obeznámen se základními principy stavby a fungování jazykového systému (viz výše) a který chce rozšířit své znalosti o něco relevantního a prakticky použitelného. Přesné znění avizované otázky je toto:

Co závažného, smysluplného a praktického může ze svého know-how současná lingvistika nabídnout svým nejpokročilejším studentům?

Tito studenti již pochopitelně zvládli daný jazyk gramaticky, lexikálně, foneticky, nepotřebují již pravidelně studovat z učebnic, běžně a zkušeně využívají jazykových příruček, potřebují-li najít či ověřit si nějaký detail, mají kulturní povědomí o relevantních lingvoreáliích, při komunikaci se zcela automaticky zaměřují na sdílení myšlenek a jazyková forma jako taková je pro ně jen pouhým prostředkem, nikoliv cílem komunikace.

Co jim tedy nabízí současná lingvistika ve své nejsofistikovanější podobě? Studium jazykových forem. Opět a znovu a stále a s neutuchající intenzitou jsou jim předkládána fakta o jazykových formách a jejich kategoriích a systematizaci. Je to přesné, vědecké, objektivní, formálně bezchybné, metodicky ukázněné a – nepoužitelné.

Kdo si může dovolit ten luxus, aby svůj čas věnoval studiu něčeho, co je v praxi nepoužitelné? A kdo se odváží chtít po jiných, aby se takovými nepoužitelnými výsledky zabývali? Jakýkoliv autor, který předkládá ostatním výsledek své práce, totiž musí být s to vysvětlit, proč by se měl potenciální čtenář zabývat právě tímto textem. Kdybych Vám kupříkladu řekl, že jsem napsal odborný text o frekvenci výskytu písmene b v textu Babičky od Boženy Němcové a výsledkem by bylo nějaké číslo, tabulka či graf, patrně by to na nikoho z Vás velký dojem neudělalo, protože je to informace naprosto nepoužitelná.

Kdybyste si takový text i přesto přečetli, jistě byste se nakonec jako čtenáři cítili ochuzeni o čas, který jste takto neužitečně investovali do četby něčeho, co sice má jistou informační hodnotu, ale je pro Vás z hlediska Vaší vlastní jazykové praxe zcela neužitečné. Logicky byste si měli říkat: “Tohle všechno je sice pěkné, ale co já s tím?” Má odpověď by se asi nesla v duchu toho, že jsem si sice vědom toho, že to pro Vás není ani užitečné ani zábavné, ale že se od Vás vlastně ani nic nečeká. Jste-li zvídaví, budete na mě nejspíš taky naštvaní.

Zvídavý student by se měl neustále ptát svého učitele po smyslu toho, co je mu předkládáno ke studiu. Já sám se snažím svým studentům vždy připomínat, aby byli neustále připraveni pochybovat o všem, co ode mě slyší. Pokud jim jako učitel nejsem schopen vysvětlit, v čem spočívá smysl toho, co je učím, není to jejich chyba. Nechci, aby nekriticky a bezmyšlenkovitě přijímali vše, co je jim předkládáno. Ale hlavní kritétium pro výběr náplně mých hodin je praktická užitečnost toho, co učím. Nemohu-li prakticky, tj. mimo rámec výuky, použít to, co znám, proč by se to měli mí studenti učit? Prioritou vzdělávání je připravit studenty na požadavky, které na ně bude klást jejich budoucí praxe, a těch je tolik, že musíme citlivě a uvážlivě zacházet s časem, který věnují studiu.

Pokud tedy na tomto místě opět připomenu svůj dotaz ohledně toho, co může současná jazykověda nabídnout pokročilým studentům, aniž by je zatěžovala balastem ve formě textů o zaznamenaných a ověřených konstatování nepoužitelných faktů, setkávám se bohužel téměř výhradně s naprostou bezradností, která je neuspokojivá stejně jako již zmíněný neužitečný balast. Nepišme prosím o tom, co je nepoužitelné. Osvobodí to autory i čtenáře.

Zdaleka ne vše, co je běžně publikováno v lingvistických a filologických sbornících, je závažné a smysluplné. Většina textů bohužel patří do kategorie textů exkluzivně nepoužitelných. Provádět vlastní jazykové výzkumy a mít své vlastí názory není jistě špatné a psát o nich jistě také ne. Má-li se tím však kromě samotného autora zabývat také čtenář, musí mu k tomu autor dát nějaký důvod.

Proto si dovolím poprosit všechny autory, aby předtím, než odešlou jakékoliv redakční radě svůj článek k publikování, odpověděli na tyto otázky:

1. Co mě vedlo k sepsání tohoto textu?
2. Komu je tento text určen? Proč?
3. Proč by ho měl čtenář číst?
4. Jak je možno tyto informace uplatnit?
5. Jak tyto informace uplatňuji já jako autor?
6. Jak je bude moci uplatnit čtenář?
7. Kdo jiný než autor a čtenář z toho má užitek?

Mám-li jít příkladem, odpovím takto:

Ad 1. Tento text vznikl jako reakce na nepřehlédnutelně se množící snahu autorů publikovat cokoliv, bez ohledu na “přidanou hodnotu”, kterou jejich text představuje pro čtenáře.

Ad 2. Je určen všem, kteří se zajímají o jazyk. Na jedné straně těm, kteří o něm píší, ale ve svých textech nikdy nezmiňují, jak lze popisované skutečnosti prakticky využít. Na druhé straně těm, kteří ani neuvažují o tom, že by pohobný požadavek měli jako čtenáři na autory mít.

Ad 3. Nabádá k praktičnosti a použitelnosti, což jsou hodnoty, které každý v jazykové praxi ocení.

Ad 4. Vidím-li, že určitý text obsahuje informace, které nejsou prakticky použitelné, a neznám-li nikoho, kdo by z nich mohl mít užitek, myslím, že se nikdo nemusí cítit provinile, když se jimi odmítne zabývat, i kdyby pocházely z respektovaných kruhů renomovaných autorit.

Ad 5. Nezabývám se tím, co není autor schopen použít ve své vlastní praxi. Nezabývám se texty, v nichž autor nepředkládá explicitně, jaký důvod má mít čtenář ke čtení daného textu a jaký užitek z toho bude mít.

Ad 6. Zaujme-li čtenář stejný postoj, nebude zahlcen zbytečnými texty, které jej nemohou prakticky nijak obohatit. Ušetří čas a může se věnovat jiné práci, která je prokazatelně užitečná i jiným.

Ad 7. I kdyby tento text nečetl ani jeden z mých studentů, všichni z něj mají prospěch, protože se při psaní těchto řádků i při výuce řídím zásadami praktické užitečnosti a nabádám vždy k samostatnosti a kritickému myšlení, které není závislé na direktivním přístupu autorit.

Mé důvody k těmto kritickým úvahám nejsou osobní, přesto pochopím, pokud někteří z Vás možná budou mít pocit, že s Vámi u "Vašeho filologického stolu" sedí "někdo třináctý"; někdo, kdo zrazuje vysoké ideály vědecké práce. Mohu to být já, ale stejně tak to můžete být také Vy sami. Pokud bych se měl sám za sebe rozhodnout, zdali být neužitečný teoretik, nebo užitečný praktik, neváhal bych ani minutu a volil druhou možnost. Vy sami se musíte rozhodnout, zdali budete ignorovat to, co jste právě přečetli, nebo se možná necháte těmito řádky inspirovat k tomu, že své texty pozměníte. Nebo některé možná ani nenapíšete.

A to může být velmi pozitivní.