PHILOLOGICA.NET
An Online Journal of Modern Philology ISSN 1214-5505
 

„Nedají si říct a nedají si říct!“ Výuka komunikace v medicíně a její materiálová základna

[Teaching Communication in Medicine: Literature Background]

Miroslav Černý

2009-04-14

The article provides an informatory survey into existing literature background for learning communication skills in the field of medicine. It presents the situation which can be observed in the Czech Republic, and bases its conclusions on the analysis of three recent contributions relevant to the topic represented by the title.

V souladu se současným trendem (že by mj. pod vlivem celosvětového úspěchu televizního seriálu House, MD?) a zároveň s ohledem na čím dál výraznější kritiku z řad české veřejnosti se také naše média začínají postupně věnovat otázkám, které jsou spojeny s komunikací mezi lékařem a pacientem. Zvláště lékařské časopisy, a to jak ty odborněji laděné (např. Vox Pediatriae), tak i populárněji zaměřené (Osobní lékař) dávají na svých stránkách této problematice pravidelný prostor. Často jde o reakci na stížnosti, jež registruje Česká lékařská komora a z nichž velké procento se týká právě konfliktu mezi „léčitelem“ a „léčeným“, kterýžto byl z perspektivy pacienta vyvolán neadekvátním verbálním chováním lékaře.

V tuto chvíli nelze předpokládat, že v nejbližší budoucnosti dojde ze strany lékařů k nějaké zásadnější změně (osobnost doktora Štrosmajera ze seriálu Nemocnice na kraji města je v očích mnohých stále jistým vzorem hodným následování). Navíc i zde platí, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“. Absolventi medicíny se za svých vysokoškolských studií s předmětem komunikace pro lékaře setkali jen stěží. A pokud na některé z „osvícenějších“ českých fakult byl součástí studijního programu, věřím tomu, že se k němu přistupovalo s lehkou skepsí, jako k něčemu podřadnému. Na obhajobu mediků, i těch současných, je třeba dodat, že důvodů pro nedůvěřivý postoj mají hned několik. Jak lze respektovat předmět, kterému chybí zázemí? Kde čerpat důvěru k výuce, která postrádá učitele a relevantní materiálovou základnu?

Právě o knižních publikacích české provenience, jichž by se dalo efektivně využít při výuce komunikačních strategií v medicíně, budou následující řádky. Jelikož jsem se kritice existujících zdrojů věnoval již v několika jiných článcích (viz Literatura), a to buď formou recenze jedné konkrétní publikační položky, nebo obecnějším zhodnocením stávající situace, rád bych tentokrát uplatnil měřítko komparační. Komparaci budou vystaveny tyto knihy se svými autory: Radkin Honzák: Komunikační pasti v medicíně (Praha: Galén, 1999); Věra Linhartová: Praktická komunikace v medicíně (Praha: GRADA, 2007), Laura Janáčková, Petr Weiss: Komunikace ve zdravotnické péči (Praha: Portál, 2008).

S jistou mírou zjednodušení by se dalo říci, že v současné chvíli nic „lepšího“ v České republice k dispozici není. V knihkupectvích sice objevíme Příručku komunikace pro lékaře (Tate 2005), co se však týká českého autorství, bude to opravdu více méně vše. Ano, jistě bychom našli informace roztroušené po různých, více zeširoka pojatých textech (např. J. Vymětal: Lékařská psychologie), ale v těchto případech jde pouze o informace kusého charakteru. K tomu bych poznamenal, že všechny výše uvedené knihy byly vydány buď v nakladatelství Portál, nebo v nakladatelstvích Galén a Grada, tedy v těch nakladatelských domech, které se zaměřují na zdravotnickou problematiku. Je spíše nepravděpodobné, že by se vydání tematicky související položky, a tím i posílení zdrojové základny, realizovalo ze strany kohokoliv jiného. Je ale vůbec co vydávat?

Když porovnáme ony tři položky určené pro vzájemné srovnání, první otázka, která se dere napovrch, je, zda mají právo na samostatnou existenci. Přesněji řečeno, zda ty dvě knihy (Linhartová 2007; Janáčková, Weiss 2008), jež chronologicky následují za již druhým, doplněným vydáním Honzákových „komunikačních pastí“ (1999), přinášejí něco nového, co by opodstatňovalo jejich vydání. Jsem toho názoru, že tato otázka je namístě: vydávání knih není levná záležitost a každá nesmyslná investice snižuje možnost vydání něčeho skutečně zásadního.

A právě tady narazíme na největší potíž. Již při letmém nahlédnutí do obsahu všech tří knih zjistíme, že hned několik kapitol je doslova totožných. Pokud pominu obecné, nic neříkající pasáže o tom, co je komunikace a co je pro ni příznačné, jde zejména o ty textové celky, jež se zabývají (1) neverbální komunikací, (2) komunikací s pacienty se specifickými potřebami a (3) komunikací s handicapovanými pacienty. Ve všech případech jde o stejný typ informací, podobného rozsahu i členění. Shodné jsou i doprovodné nákresy a schémata. Při sečtení zjistíme, že celkový rozsah těchto pasáží zabírá 50-80 stran, což je vždy (při odečtení přílohových materiálů) alespoň polovina publikace. Ve světle skutečnosti, že se Honzák zabývá jednotlivými tématy detailněji než knihy, které byly vydány později, lze pochybovat o jejich přínosu, zvláště když i zbývající pasáže zůstávají na velmi obecné rovině a liší se jen v maličkostech.

Jako další styčný bod hodný kritiky, alespoň co se dá soudit podle bibliografického úseku, bych viděl neznalost relevantních zdrojů. Převážná většina použité a citované literatury jsou populárně-naučné publikace, navíc s velmi omezeným zastoupením literatury zahraniční. Opět to je kniha Radkina Honzáka, která druhé dvě položky převyšuje kvalitativně (informativní hodnotou prostudovaných textů) i kvantitativně (počtem knih vypravených v jiných jazycích než v češtině). Ani Honzák se však neseznámil s texty, které by neměly být při zpracovávání tématu z oblasti komunikace mezi lékařem a pacientem přehlédnuty. Výběrově zmíním alespoň Communication and Medical Practice (Silverman 1987); Discourse of Medicine (Mishler 1984); Doctors Talking with Patients/Patients Talking with Doctors (Roter and Hall 1992); Doctor-Patient Communication (Pendleton and Hasler 1983); Doctor-Patient Interaction (Raffler-Engel 1989).

Neznalost základní literatury k tématu ve všech třech případech způsobila, že autorům chybí rozhled po výsledcích empirických výzkumů (lingvistických, sociologických) založených na autentickém jazykovém materiálu. Jsem toho názoru, že pouze detailní analýzy skutečných dialogů, tak jak se odehrávají v lékařské ordinaci (nikoli tedy rozbory stylizovaných modelových situací), umožní poznání jednotlivých bariér v komunikaci mezi lékařem a pacientem. Teprve poté můžeme poznané transformovat do nějaké aplikační roviny, která povede ku zdokonalení lékařského interview jako celku. Řečeno jinými slovy: Pokud nebudou k dispozici učebnice, které budou vystavěny na znalosti reálně existujících lékařských rozhovorů, nelze očekávat, že komunikace, a to jak lékaře, tak pacienta, projde změnou k lepšímu.

Rozhodně netvrdím, že zde recenzované publikace nevládnou jistou mírou výpovědní hodnoty. Co mě ale zaráží, je skutečnost, že když už jednou máme příručku R. Honzáka, která sice není prosta nedostatků, ale přeci jen ční nad průměr, proč utrácet čas, energii a peníze na publikace mnohem méně kompetentní.

Co říci na závěr? V žádném případě zde nezpochybňuji české zdravotnictví jako celek. Mám zato, že kvalitou lékařské péče patříme mezi světovou špičku. Na druhou stranu je však dobré přiznat si, že zatímco lékařů typu Dr. House či Dr. Štrosmajer máme relativně postačující počet (samozřejmě, že zde platí: čím více tím lépe), číslo těch, u nichž by se odbornost snoubila se schopností adekvátní komunikace s pacientem již tak uspokojivé není. Jsem toho názoru, že jedním z důvodů pro tento stav je nedostatečná míra pozornosti, jež by se věnovala výuce komunikačních strategií na lékařských fakultách, a s ní souvisejí nedostatek a nízká kvalita relevantních učebních materiálů. Jelikož jsem toto vše zmínil již mnohokrát, nezbývá než povzdechnutí: „Nedají si říct a nedají si říct!“

Literatura

Černý, M. Czech Scientific Contributions to Doctor-Patient Communication Research. Philologica.net. An Online Journal of Modern Philology, 2008. Dostupné na: http://philologica.net/studia/20080115150000.htm.

Černý, M. Prakticky nepraktická. Psychologie dnes, 2008, roč. 14, č. 6, str. 56.

Černý, M. Komunikace mezi lékařem a pacientem: Zlepšení v nedohlednu? Psychologie dnes, 2007, roč. 13, č. 1, str. 5.

Honzák, R. Komunikační pasti v medicíně. Praha: Galén, 1999.

Janáčková, L., Weiss, P. Komunikace ve zdravotnické péči. Praha: Portál, 2008.

(red.): Komunikace mezi lékařem a pacientem. Osobní lékař, 2003, roč. 3, č. 1, str. 12-15.

Linhartová, V. Praktická komunikace v medicíně. Pro mediky, lékaře a ošetřující personál. Praha: GRADA, 2007.

Mishler, E. The Discourse of Medicine. USA: Ablex, 1984.

Novák, M. Lékař a pacient - začátek dialogu. Vox Pediatriae, 2004, roč. 4, č. 9, str. 9-11.

Pendleton, D., Hasler, J. Doctor-Patient Communication. London: Academic Press, 1983.

Roter, D., Hall, J. Doctors Talking with Patients/Patients Talking with Doctors. Westport: Auburn House, 1992.

Silverman, D. Communication and Medical Practice. London: Sage, 1987.

Tate, P. Příručka komunikace pro lékaře. Jak získat důvěru pacienta. Praha: GRADA, 2005.

Vymětal, J. Lékařská psychologie. Praha: Portál, 2003.

[Viewed on 2024-11-13]
Philologica.net is published by
Albis - Giorgio Cadorini
(From 2004 to 2016 the journal was published by
The Vilém Mathesius Society,
Opava, Czech Republic)
Copyright © 2003-2024, Philologica.net