PHILOLOGICA.NET
An Online Journal of Modern Philology ISSN 1214-5505
 

Nová indiánská encyklopedie

[New Amerindian Encyclopedia]

Miroslav Černý

2014-01-01

The article reviews the book Indiáni: Praobyvatelé Severní Ameriky by Thomas Jeier, an encyclopedic study of North American indigenous peoples, their history, culture and social organization.

Přiznám se, že na tuto knihu jsem se velmi těšil. Byl jsem zvědavý, nakolik ústrojně a nezjednodušeně se autorovi podařilo v rámci jednoho svazku skloubit informace o kulturně rozmanitém prostoru domorodé Ameriky v její severní části, a tajně jsem doufal, že díky historickému a antropologickému výzkumu, který v posledních letech nebývale pokročil a jehož výsledky již byly publikovány a jsou relativně snadno dostupné, Thomas Jeier zbourá alespoň část stereotypů, jež v české kotlině v souvislosti s Indiány do dnešních dnů přežívají. Bohužel se brzy ukázalo, že kniha nejenže není prosta nedostatků, nýbrž že jejich počet a závažnost dle mého názoru přerůstá únosnou míru, kterou nemůžeme tolerovat; a to ani když přihlédneme k polehčující okolnosti, že Jeier není profesionální historik či antropolog, nýbrž má domorodé Američany a poznávání jejich způsobů života za celoživotního koníčka. Jak dokládají příklady nejen českých Euroindiánů, lze zájem o praobyvatele Severní Ameriky postavit na solidní vědecký základ a někteří amatérští badatelé z jejich řad mají znalosti, s nimiž se leckdy může profesionál jen stěží měřit.

Prvním problematickým momentem, který snižuje kvalitu recenzovaného textu, je jeho kompozice. Na první pohled je zřejmé, že hlavní pozornost autor cílí na osudy Indiánů z Plání (Lakotů), Severovýchodu (Irokézů) a Jihozápadu (Apačů), zatímco popisům kmenů z jiných kulturních oblastí věnuje mnohem méně prostoru. Tímto se dopouští stejných chyb jako jeho předchůdci, kteří obdobně upřednostňovali některá indiánská etnika nad jinými, řadu z nich se neobtěžovali ani uvést, čímž zásadně zkreslili představu nespočtu čtenářů o kulturní mapě severoamerického kontinentu. Pokud pomineme nejsevernější cíp Ameriky a jeho obyvatele – Eskymáky (Inuity), jsme severně od Rio Grande schopni vymezit devět svébytných oblastí: (1) jihovýchod, (2) jihozápad, (3) Velké pláně, (4) Kalifornii, (5) náhorní plošiny, (6) Velkou pánev, (7) severozápadní pobřeží, (8) severovýchod a nakonec (9) subarktickou oblast. Jako elegantní řešení by se tedy nabízelo věnovat každé z těchto kulturních oblastí vlastní kapitolu. Jeier ovšem touto cestou nepostupuje a jednotlivé úseky jeho práce s vymezenými oblastmi nekorespondují. Někdy jsou komentáře pojednávající o kmenech, které přináleží ku dvěma různým teritoriím, představeny v rámci jedné kapitoly (viz Přátelé bělochů: Propíchnuté nosy a Šošoni), jindy je o jednom kulturním okruhu pojednáno ve dvou samostatných kapitolách (např. Páni Velkých plání a Jezdci z jihu). Specifická kultura kalifornských Indiánů není představena vůbec.

Závažnější jsou pochopitelně věcné chyby. Pouze výběrově zmíním, že náčelník Ottavů Pontiac se nemohl inspirovat odkazem slavného Tecumseha (str. 35), neboť tomu byl v roce Pontiacovy smrti pouhý jeden rok. „Bílou ženu Seneků“ Mary Jemisonovou neunesli z farmy v Pensylvánií Šajeni (str. 60), ti na tomto území nikdy nesídlili, nýbrž Šóníové. Náčelník Seminolů Osceola nebyl kríjský míšenec (str. 89), tedy zčásti z kmene Krí (sídlí v Kanadě), ale kríkský míšenec, tj. z kmene Kríků, a nevodil za nos „tři generály a čtyřicet tisíc vojáků“, nýbrž „jen“ čtyři tisícovky vojáků a přibližně stejný počet dobrovolníků (srov. Černík 2010: 96–139). Není pravda, že se dialekty „Siouxů“ dělí na dakotštinu, lakotštinu a nakotštinu (str. 116–117). Správné nářeční dělení je: východní dakotština, západní dakotština a lakotština. Nakotsky hovoří kmeny Assiniboin a Stoney (viz Ullrich 2007: 8). I když Kajovové opravdu podnikali výpravy hluboko do vnitrozemí Mexika, geograficky tak činili stále v Severní Americe, nikoli ve Střední Americe (str. 211).

Někdy je obtížné rozhodnout, zda za chybu zodpovídá autor, nebo jeho překladatelka, obzvláště když v tiráži čteme následující: „Z anglického originálu Das grosse Buch der Indianer“. Každopádně za chybný překlad lze považovat „dikobrazí ostny“ (str. 29), správně urzoní ostny – dikobrazové v Americe nežijí. Omylem na rovině překladu je také „šalvějový věnec“ (str. 136), správně pelyňkový věnec, „cedar“ (str. 261), správně zerav či jalovec, dále použití slova „vagóny“ (str. 149) v kontextu tzv. bitvy u vozové hradby (2. srpna 1867) a rovněž neodpustitelný překlad osobního jména Black Elk jako Černý los (str. 196), když skutečné jméno zní Černý jelen.

Dále nelze u knihy tolerovat chatrnou redakční práci, jež umožnila, aby v textu zůstalo množství překlepů, jazykových i jiných neučesaností a přehlédnutí. Snad opět postačí výčet: Malíř Karel Bodmer se zde vyskytuje i jako Boohmer (str. 96), generál Custer jako Cluster (170) a Oregon jako Kreton (str. 240). Vrcholem pak je pasáž, kde se dočteme, jak zastřelili šajenského vůdce Romana Nose (str. 167). Míněn je samozřejmě Orlí nos, významný člen Psích mužů, což je označení jednoho ze šesti šajenských válečnických bratrstev (Tadič 2012: 70), které v knize figuruje pod nepřesným názvem Psí bojovníci (str. 165). Fajnšmekři si navíc jistě povšimnou, že muž na fotografii na straně 244 (sedící uprostřed) není náčelník Jozef, jak chybně tvrdí popisek, ale jeho mladší bratr Ollokot, který padl v bitvě u Medvědí tlapy (4. října 1877), jež ukončila slavný útěk Nez Percéů – i když s neslavným koncem – do Kanady (srov. Brown 1976: 205–215).

Další výtky by se mohly týkat nejednotných kritérií zvolených pro přepis etnických názvů (srov. např. Mohawkové vs. Majamijové). Taktéž mi vadí, že publikace postrádá informativní úvod, který by souvisleji nežli první kapitola přiblížil a detailněji osvětlil okolnosti příchodu tzv. Paleoindiánů do amerického prostoru. Naopak informace, jež do knihy cestu našly, se často opakují, např. odkazy na činnost misionářů nebo nákazu neštovicemi. Protože však jde v porovnání s výše uvedenými výhradami o pouhé marginálie, není zapotřebí se o nich více rozepisovat.

Platí, že kniha nenaplnila má očekávání a kvalitou nepřevýšila existující texty, které měl český čtenář doteď k dispozici (např. Holzbachová 1980; Stingl 1966, 1969; Šolc 1977, 1978; Zelený 1994); v řadě momentů jde spíše pod jejich úroveň. Nejdůvěryhodnějším zdrojem zaměřeným na problematiku severoamerických Indiánů – dostupným v češtině – tedy nadále zůstávají publikace Collina F. Taylora a jeho spolupracovníků: Mýty a legendy Indiánů Severní Ameriky a Život Indiánů Severní Ameriky. Na mysli mám samozřejmě zdroje, které látku osvětlují komplexně, nikoliv dílčí studie k jednotlivým kmenům, jejich historii, současnosti nebo k různým aspektům kultury; zde se již situace pomalu zlepšuje (viz mj. Hyde 2007; Moore 2003; Rieupeyrout 2000; Šavelková 2010; Tadič 2010; Ullrich 2002; Utley 1999). Jak ale vidno, nadále převládá zájem pouze o vybrané kmeny a kulturní okruhy, jiné se podobné pozornosti netěší. Pokud se tato situace nezmění, zůstanou naše znalosti neúplné a bez podstatných souvislostí.

Literatura

Černík, Jiří. S tomahawkem proti mušketám I. Praha: Libri, 2010.

Holzbachová, Mira. Amerika země Indiánů. Praha: Panorama, 1980.

Hyde, George H. Lid Rudého oblaka. Dějiny oglalských Lakotů. Praha: Paseka, 2007.

Jeier, Thomas: Indiáni. Praobyvatelé Severní Ameriky. Praha: Universum, 2013.

Moore, John H. Šajeni. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003.

Rieupeyrout, Jean-Louis. Dějiny Navahů. Indiánská sága 1540–1990. Praha: Argo, 2000.

Stingl, Miloslav. Indiáni bez tomahavků. Praha: Svoboda, 1966.

Stingl, Miloslav. Indiáni na válečné stezce. Praha: Naše vojsko, 1969.

Šavelková, Lávka. Současní Irokézové. Severoameričtí Indiáni a utváření jejich identit. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010.

Šolc, Václav. Indiánské historie. Praha: Československý spisovatel, 1977.

Šolc, Václav. Nejstarší Američané. Kniha o Eskymácích a Indiánech. Praha: Albatros, 1978.

Tadič, Roman. Cesty do posvátné hory. Šajenské mýty a jiné příběhy. Praha: Volvox Globator, 2010.

Tadič, Roman. Psí muži. Koktejl 5 (2012): 70–72.

Taylor, Collin F. et al. Mýty a legendy Indiánů Severní Ameriky. Praha: Volvox Globator, 1995.

Taylor, Collin F. Život Indiánů Severní Ameriky. Rodina, lov, zábava a obřady. Praha: Volvox Globator, 1997.

Ullrich, Jan F. Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi. Praha: Argo, 2003.

Ullrich, Jan F. Úvodní poznámka překladatele. In Lid Rudého oblaka. Praha: Paseka, 2007, str. 7–8.

Utley, Robert M. Kopí a štít. Život a doba Sedícího býka. Praha: Hynek, 1999.

Zelený, Mnislav. Indiánská encyklopedie. Indiáni tří Amerik. Praha: Albatros, 1994.

[Viewed on 2017-06-26]
Philologica.net is published by
Albis - Giorgio Cadorini
(From 2004 to 2016 the journal was published by
The Vilém Mathesius Society,
Opava, Czech Republic)
Copyright © 2003-2017, Philologica.net